3. 10. 2016

Září na palici!

Ahoj všichni vy, kteří svou prokrastinaci či volný čas trávíte zrovna na mém blogu! Jistě jste si všimly, že momentálně zeje prázdnotou a nic se tu neděje. No, pohodlně se posaďte a dejte si něco dobrého k pití, protože tenhle lehký skok do mého soukromí bude (stejně jako celý měsíc Září) na palici!
Už od února jsem s potýkala s menšími a zároveň hodně intimními problémy, které jsem se pokoušela řešit jak babskými radami na internetu (znáte to, tahle kytka pomáhá na tohle, támhle si kupte tuhle tinkturu, tenhle výtažek, slzy mladé panny, blánu z draka a uši netopýra a podobně) tak i mastičkama, které stály tolik, že by měly být zlaté a vyléčit i rakovinu, PST! To se neříká. Pro mé štěstí jsem si tedy neužila ani letních koupaček abych na konci srpna zjistila, že mě operační sál nemine.
Nádherná selfie po probuzení z anestezie

Díra po kanyle jak na náušnici
Tím ale přeskakuji ještě jednu důležitou věc a to jsou moje zuby. Jelikož mě neznáte, ještě nevíte, že jsem s nimi na křížku, něco jako Stallone a Schwarzenegger. A to už od mala. Kopala jsem, kousala no a dostala sem se k tomu, že jsem nejdřív 7 let a pak 4 roky nebyla u zubaře. Prostě ne. No, ale moje úžasná ústa se rozhodla protestovat a pro velký úspěch ve velkym. Kdysi se mi naštíply dvě stoličky nad sebou (jedna o cukrovou hvězdičku na muffinu, druhá o párek - neptejte se jak.) a aby byla sranda, začaly mě příšerně zlobit a podepsaly spolu tajnou smlouvu o tom, že mi neřeknou která z nich to je. Takže mě pro jistotu bolely tak, že to nebylo poznat.
No, co naplat, musela jsem se smířit s tím, že budu muset překonat svůj strach. Jo, holka, to jsi ještě ale nevěděla, že tvůj strach přerostl ve fóbii. A to tak, že sotva kterákoliv ze sester otevřela dveře nebo zvedla telefon, spustil se můj pláč, tlukot srdce, pocení a úzkost na hrudi. Takže takhle to nejspíš nepůjde. Naštěstí internet tentokrát můj nejlepší kamarád (ne jako v předešlém případě, kdy jsem měla rakovinu nebo 2 neznámé nemoci z různých zemí a kontinentů) a osvětlil mi kouzlo anestezie a analgosedace.
To byl pro mě velký přínos, protože jsem konečně věděla, co mám po zubařích (kromě toho, jestli mě vůbec vezmou) chtít. Tuhle službu vám ale jen tak někdo neposkytne a tak jsem měla asi stejnýho peška, jako se samotným vyšetřením, aniž by mě to stálo jako nový auto. Až pak jsem už na konci sil objevila úžasné zubní centrum, kde byly všichni milý a po osvětlení mých problémů (v slzách a nudlích, samozřejmě) i nakloněni stejně jako já ke speciálnímu zákroku v analgosedaci.
Analgosedace je namíchání analgetik a sedativ tak, že jste v polovědomí, tudíž nespíte úplně, ale po zavedení už si do probuzení nic nepamatujete.
Byla jsem trochu skeptická, bála jsem se, že mě ta sranda za 5000,- akorát připraví o rozum a budu mít noční můry až do smrti, ale bylo to super a kdyby to nestálo tolik, možná bych takhle podstupovala každý vrtání a trhání.
Modřina v místě stehů
Což mě přivádí k tomu, že jsem po zákroku skončila s třemi vytrženými osmičkami a jedním opraveným zubem (už mě nebudeš štvát, mrško!). Musela se mnou jet na zákrok (který jsem ještě k tomu podstupovala v jiném městě) mamka a díky bohu nám odvoz zajišťovala moje drahá polovička, za což mu moc děkuji, protože jinak by můj krásnej, zkrvenej obličej vidělo tisíc lidí ve vlaku a v autobusech. Na fotkách vidíte, že to pohled nebyl nic moc.
Zpětně ke zmiňované operaci. Musela jsem podstoupit předoperační vyšetření a "díkybohu" se i svěřovat o svých problémech doktorovi, který je shodou okolností i mým sousedem. Takže pan K už ví všechno o mých intimních problémech a světe div se, pořád mě na ulici zdraví! A víte, jak se říká, že na operaci se objednáváte i půl roku dopředu? A že to jsou složité zákroky? Já jsem byla na sále během týdne a celé to trvalo 30 minut, přitom samotný zákrok podle papírů jen 7 minut!!! Jednou mi kamarádka řekla, že to je jak řeznictví na běžícím páse, no, nemůžu to popírat.
První odběry krve (v životě)
Narkóza je takovej zajímavej stav, kdy vám začne nejdřív mravenčit obličej a pak už víte, jak se říká, prd a vořech. Malá zajímavost byla, že jsem ze strachu brečela před uspáním a když mě pak probudily na lůžku, jako by pauzu v podobě narkózy zase spustily a tam, kde jsem brečet přestala, jsem zase začala. Tentokrát už ale asi jen minutku. A taky díky paní, která byla sesmnou na pokoji, jsem se ani nevyspala, protože měla potřebu od svého probuzení po zákroku v JEDNOM KUSE (no joke, vážně v kuse) telefonovat! Takže odpočinek na bodu mrazu a to jsem tam ležela od 8mi od rána! Na samotný zákrok jsem se dostala asi v 1 hodinu odpoledne a naštěstí nebyla potřeba ani delší hospitalizace a já už ve 4 ležela doma na gauči a sledovala Ordinaci a Dva a půl chlapa. V tu chvíli jsem si to, že za týden mě čekají zuby vůbec neuvědomovala...
Další odběry krve, protože proč ne?
No jenže aby toho po tom, čím jsem si prošla ve 14ti dnech na mě nebylo málo, začala mi "konečně" vejška a ještě ke všemu na mě začala tlačit brigáda. Takže s ne zcela uzdraveným spodkem a čerstvým upgradem pusy jsem si to v úterý, nadopovaná analgetiky štrádovala do školy, yayy. Naštěstí mám okolo sebe fajn lidi, kteří mě podporují a starají se, takže sice umírám, ale díky nim to alespoň bolí o něco méně! Například zkoušky dramaťáku, kde nemusím výjimečně zpívat pomalu probrečim z toho, jak se směju - což bolí taky.
Prakticky jsem ale celý září strávila v slzách, strachu a nervech a celý tenhle měsíc byl pro mě dost těžký už jen psychicky, proto jsem se mimoděk rozhodla s blogem a psaním počkat, protože kvalita by rozhodně nebyla přínosná. Po narkóze i analgosedaci jsem byla hodně oslabená, unavená a díky bolavé půlce čelisti jsem poslední týden ani pořádně nejedla, takže 2 kila dole, juhů. Prostě vám chci jen vysvětlit, proč se blog ani čtení za posledních pár týdnů nehnul a že jsem už skoro fit (až včera jsem zjistila, že mám stehy pod čelistí, what) a po zítřejším vyndání stehů už se chystám zpět do starého režimu a budete články dostávat zase tak, jak jste zvyklí

Miluju vás, nezapomeňte na to a nezanevřete!

Žádné komentáře:

Okomentovat