8. 7. 2017

Absolutně zbyteční superhrdinové #1

Dnešní den nechť se stane dalším milníkem blogu, protože dnes jsem se rozhodla začít s novou sérií povídek, jež jsou mou vlastní tvorbou. Tentokrát to bude série Absolutně zbyteční superhrdinové a v jejím názvu se vlastně dozvídáte vše potřebné ohledně tématu, spojující všechny povídky, které v sérii budu zveřejňovat - superhrdinové, jejichž superschopnosti jsou superzbytečné - nebo snad ne? Čtěte dál a dozvíte se více hned v první povídce!
"Všechny vás tu vítám na anonymním setkání superhrdinů, kteří neměli to štěstí, aby se dostali na výsluní slávy, jako se to povedlo Stevenu Rogersovi, Peteru Parkerovi nebo Selině Kyle, které zná dnes celý svět. Vidím, že mezi sebou máme nově příchozí. Kdo by chtěl začít?" zeptala se vedoucí sezení AZB, Molly. Ruku zvedl přizrzlý mladík. Molly přikývla, rukou udělala gesto, aby mu naznačila že má slovo a posadila se.
"Ahoj všichni, jmenuji se Max," postavil se chlapec a uhlazoval si lem trika.
"Ahoj Maxi," opětovali mu ostatní jeho pozdrav.
"No, kde začít. Takovéhle sezení je mé první. Nějak nevím-" do řeči mu skočila Molly.
"Co takhle tím, jak si ke své schopnosti přišel?"
"Ha, to je docela dobrý nápad," opáčil Max. "Moje schopnost se semnou vleče od druhého stupně základní školy. V té době jsem nebyl nijak extra populární, ale ani jsem nebyl terčem hladových vyděračů, kteří slabším kradli svačiny. Byl jsem vždycky dobrý v matematice a chemii, nikdy mi ale nešly míčové sporty. Šplh nebo kruhy? Jsem váš člověk, ale jakmile vidím tu zakulacenou věc," otřásl se "zamrazí mě. Jednou, při basketbalu, jsem se otočil od hry, protože jsem měl pocit, že mě někdo volá a na zátylku mi přistál balon, který mnou mrštil proti zemi. Pamatuji si pak už jen nemocniční pokoj, kde vyšetřovali, zda-li nemám otřes mozku. No, a tam to všechno začalo."
"Pověz nám o své schopnosti trochu víc," vybízela ho Molly.
"Nejdřív jsem si myslel, že to byl pouze důsledek té rány do hlavy. Z ničeho nic mi prostě jakoby odumřela noha. Myslel jsem, že je to možná přeleženina, stalo se to ráno, když jsem pospíchal na autobus do školy. Jako bych v noci zvolil špatnou polohu pro spaní. Později, když jsem se na to zázrakem přestal soustředit, to ustalo. Ale pak to zase byla ruka. Jednou dokonce i samotný prst a, ehm," Max se začervenal, svěsil hlavu a chytl se za zátylek, "párkrát to odnesl i můj," zarazil se. "No však víte. Ding, dong," řekl nejistě. Několik členů se lehce zasmálo, nikdo ale výsměšně.
"V tu chvíli to bylo strašné, ale uvědomil jsem si, co se děje. Něco ve mě prostě jako by uspává různé části těla. Nikdy to není víc najednou, ale když se to stane a já se na to soustředím, nepřestane to, dokud se má pozornost nepřesune jinam. A to není vždy tak snadné, jak se zdá. Chlapi, představte si před sebou tu nejnádhernější holku ze školy, připravenou na to udělat z vás nejšťastnějšího chlapa planety a váš 'kámoš'," naznačí ve vzduchu uvozovky, "odmítá spolupracovat. V tu chvíli se nedá jen tak soustředit na fotbalový výsledek včerejšího zápasu nebo jaké pečivo máte v chlebníku. Monika - ta dívka z naší školy - semnou od té doby nepromluvila.
Myslel jsem si, že se tím úrazem zkomplikoval život jen mě, ale postupem času jsem zjistil, že tím mohu ublížit i ostatním. Jednou, to už bylo na střední stejně jako ta záležitost s Monikou, jsem sledoval fotbalový zápas mezi naší školou a jednou z vedlejšího města. Mezi protihráči byl kluk, který stále fauloval a jednou, když zasimuloval bolest nohy jsem si jednoduše přál, aby to tak skutečně bylo. V tu chvíli se to stalo, celá noha mu na pohled odumřela. Začal hulákat, že ji necítí, volal o pomoc a zdálo se mi, že až brečel. Odtáhli ho záchranáři a podle všeho hned co začal zápas měl nohu opět v pořádku a měl co pořadatelům vysvětlovat.
Ale nejsou to jen lidé, které vidím osobně, jednou, při přímém přenosu debaty o feminismu, který sledovala má matka, si někdo z osazenstva otevřel pusu a byl až nepříjemně hrubý. Měl jsem takový vztek, až dotyčnému odumřel jazyk, takže se nezmohl na slovo."
Max v tu chvíli utichl a celý sál na chvíli mlčel a vstřebával všechny informace, které právě získaly. Po chvíli si Molly odkašlala.
"Děkujeme ti, Maxi, že ses s námi podělil o svůj problém. Je tu někdo, kdo by k tomu měl co říct?" zeptala se skupiny a rozhlédla se, zda-li někdo nezvedá ruku. Jedna mladá dívka, kterou Molly zatím také nezná, se pomalu přihlásila o pozornost. Molly jen gestem ukázala, že může mluvit.
"Napadlo tě někdy využít svou moc v lékařství? Pokud se dokážeš zaměřit na určitou část těla, mohl by ses živit jako druh anesteziologa," řekla dívka a usadila se zpět.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ 
Co je s Maxem teď už jistě dokážete odhadnout sami. Na rady a doporučení z podpůrné skupiny AZS se Max setkal s několika doktory, vysvětlil jim svou schopnost a předvedl jim, jak to funguje a nyní pracuje v místní nemocnici, kde provádí jistou formu anestezie - takzvaná Fokusní, podle toho, že při ní Max musí udržet pozornost po celou dobu zákroku.

Jak se vám první příběh této série líbí? Zamlouvá se vám tento formát nebo by se vám líbil nějaký jiný? Těšíte se na další části a napadá vás nějaká zbytečná superschopnost? To vše můžete napsat do komentářů!

Žádné komentáře:

Okomentovat