Příběhy z druhé ruky #3

Třetí díl série Příběhů z druhé ruky bych chtěla uvést trochou historie. Co je Second-hand snad víme všichni, ale jen málo kdo ví, jak to všechno začalo. První takový obchod v Anglii byl založen v Oxfordské ulici Broad Street organizací Oxfam v prosinci 1947. Ovšem úplně první byl Červený kříž, který zahájil charitativní prodej v 17-ti obchodech v Londýně už v roce 1941 z důvodu 2. sv. války a hmotné nouze obyvatel. Dřív byl ale zakázán nákup pro zpětný prodej - všechno byly DARY. Celý výtěžek z prodeje byl předán vévodou Gloucesteru Červenému kříži. No a dnes je second hand pro každého, i když ne všechny mají stejnou myšlenku, jako ty kdysi.

Second-hand je to, co naše příběhy spojuje. Už jsme slyšeli 2 příběhy, naposledy to byly šaty, kdo nám povyprávěl dojemnou historku o svém "životě", kdo nás čeká dnes?

Můj příběh začíná v 80. letech minulého století, na Minnesotské střední škole. Místní baseballový tým se právě dostal do kvalifikace, což byl pro všechny velký šok. Bylo to pro ně tak nečekané, že do té doby vlastně neměli ani pořádné dresy nebo bundy. A právě díky jejich úspěchu se ředitel rozhodl je vystrojit. A přesně to je můj začátek - v bedně s dalšími 10ti či 11ti bundami beze jména, bez čísla (zas tak dobrý totiž ještě asi nebyly) na cestě z továrny, přes školní halu až do šaten baseballového týmu. 

Při vybalování z nás měli hráči obrovskou radost - především pak Tom. Tenkrát jsem to ještě nevěděla, ale Tom byl jeden z nejlepších hráčů v týmu. Byl ambiciózní, soutěživý a zapálený pro hru, prostě nejlepší vlastnosti pro sportovce vůbec. Měla jsem štěstí, že si vybral zrovna mne. Jiskru v jeho očích, když si na mne připínal svou jmenovku, si pamatuji do dnes.

Společně jsme toho spolu zažili spousty a to ne jen baseballové zážitky. Byla jsem s ním nejen při jeho výhrách v kvalifikaci, trénincích nebo na školních sportovních akcích. Byla jsem u toho, když se poprvé opil z piva a zvracel hranolky z Mekáče, když se poprvé líbal s Marry od sousedů, byla jsem s ním. Při hádce a rozvodu jeho rodičů jsem byla s ním, když si byl házet nebo odpalovat kamínky do rybníčku v parku. Byla jsem tam, když v období rebélie proti rozvodu s klukama házel vajíčka na domy v ulici. Moje úloha tedy nebyla jen sportovní, byla to připomínka toho, kdo je on sám - byla jsem Watson k jeho Sherlockovi. Ale všechno jednou končí, ne?

Když Tomův tým, Jestřábi, hrál finále proti Dakotským Orlům, byla atmosféra napnutá jako látka na hrudi prsaté slečny. Nervozita se dala krájet a kluci se potily ne jen na hřišti, ale i na střídačkách. Byl to vážně důležitý zápas, ne jen pro tým, školu, ale i pro Toma. Tenhle sport miloval, žil tím, a po rozvodu jeho rodičů v sobě nesl vztek a samotu, kterou ze sebe dokázal dostat jen baseballem. Ředitel školy byl sice potěšený, že se jejich tým dostal tak daleko, ale protože to bylo poprvé, za tak dlouhou dobu, dal najevo, že pokud letos nevyhrají pohár, s dalším působením se mohou rozloučit. Pokud by Tom přišel o baseball, neměl by už nic.

Skóre bylo těsné, byla tma, takže bylo hřiště osvětlené reflektory a zbývalo už jen několik desítek vteřin, když hráč Dakoty ošklivě zranil jednoho z Jestřábů. Na jeho post nemohl jít jen tak někdo, proto se Tom vzdal své obvyklé pozice, doufajíc, že vše zvládnou. Jejich zápas ale skončil prohrou a to jen o několik bodů. O to bolestivější prohra byla. Tom zuřil, iracionálně vyřvával, že za to můžou ostatní Jestřábi, strhovalo se k hádce. Rozpálený vzteky Tom popadl tašku a mne a vystřelil z areálu hřiště.

Marry, která se po jejich polibku stala jeho přítelkyní, ho následovala, ale jeho krok byl příliš rychlý, takže nás brzo ztratila z dohledu. Tom se schoval do koruny jeho oblíbené vrby v parku a chvíli jen seděl, poslouchal muziku dunící do jeho ušních bubínku a usrkával vychlazený Sprite. Byl už skoro klidný, když okolo projel autobus, ze kterého zněl vítězný pokřik Orlů. To ho rozohnilo tak, že se zvedl, sekl s plechovkou limonády a odešel.

Kam? To nevím, protože za sebou nenechal jen plechovku a obaly od bonbonů, ale i mně. Asi po čtvrt hodině mě pod stromem našla mladá slečna, která určitě nebyla z naší školy, protože by mé barvy nebo Tomovo příjmení poznala a neodnesla by mě do second-handu v místní pasáži. Tam jsem trávila asi 2 měsíce, kdy si mě lidi přehazovali ze strany na stranu, dokud celou pasáž neuzavřely, včetně našeho obchodu. Podle lidí, co procházely regály a skládali nás do krabic to bylo proto, že se pasáž měla bourat a postavit modernější a lépe řešená, protože do té současné už nikdo nechtěl chodit. Bylo to dlouhých několik let, kdy jsme s ostatním oblečením v krabicích přejížděli náklaďáky po různých místech a nebo chytaly prach ve skladech a sklepech. Majitel second-handu to nakonec asi vzdal a nechal nás v jednom ze skladů, dokud nás při otevírání nenašly noví majitelé.

Samozřejmě co se starým cizím oblečením - opět nás šoupli do sekáče. Tentokrát to už byl ale obchod, kde to šlapalo jak hodinky. Vyprat, vyžehlit a některé srovnat, některé pověsit. Jednou týdně mezi nás jezdily nové kusy a utíral se prach. Mohlo by se zdát, že to bylo to nejlepší, co mě po dlouhé době potkalo, ale pak přišlo něco lepšího.
Do obchodu přišel manželský pár, paní se hned vrhla ke stojanům a pán jen pokukoval okolo a bavil se s kamarádem, kterého potkal v části s časopisy o sportu - místo pro "odložené manžely". Ještě nikdy jsem neviděla takovou rychlost, s jakou paní prohlížela jednotlivé kousky oblečení - bylo vidět, že tu není poprvé a že ví, co hledá. Když projížděla kolem mě, jako by ani nezavadila pohledem, pak se jí ale najednou obličej protáhl překvapením, chňapla po mě a rozeběhla se k manželovi. Teprve v tu chvíli jsem ji i jejího milého poznala. Byl to Tom a Marry!
Radost a překvapení v jejich očích bylo tak krásně hřejivé. Nic dalšího už si nevzali, jen mně, a po cestě se bavily o starých časech - jako bych přinesla závan minulosti do jejich životů. Když jsme dorazili domu - ano, teď už tomu říkám domov; je to krásný bílý dům s modrými okenicemi, šedou střechou a rudými květy na zahradě i na oknech - Tom se mnou chvíli seděl v ložnici. Nic neříkal, jen seděl a díval se. Při cestě sem jsme míjeli několik pokojů, podle toho jsem poznala, že Tom musí mít alespoň 2 děti. Po chvíli sezení se zvedl a došel k jedněm ze dveří a zaklepal.
Otevřel je chlapec, zhruba o rok mladší, než byl Tom, když jsem ho naposled viděla. V uších měl sluchátka a v obličeji znudění, přesto ale otevřel, otočil se a došel k posteli, kde se svalil do polštářů a pokračoval ve čtení časopisu, od kterého ho jeho otec zřejmě zrovna vyrušil. Tom si sedl vedle něj na druhý kraj postele a chvíli mlčky očima přejížděl okolí, jako by to byly roky, co v tomhle pokoji seděl. Pochopila jsem, že mezi nimi asi není tak skvělý vztah, jako měl Tom se svým otcem a přišlo mi taky, že ho to v hloubi duše bolí, ale nechce to dát znát. Po rozvodu rodičů Tom zůstal s matkou, ale vztah si ukotvil spíše s otcem, hlavně díky sportu - matka nikdy nerozuměla proč s tím tolik nadělá, jak často říkávala.
Když už byla chvíle ticha až příliš dlouhá, Tom promluvil:

"Billy. Když jsem byl malej, asi jako tvoje sestra Anna, nevěděl jsem, že budu žít život, jaký teď mám. Měl jsem oba rodiče, školu před sebou a jediné, co jsem řešil, byly barvy a typy náklaďáků do mé sbírky nebo kompletní řada komiksů se Supermanem. Když jsem přišel na střední, komiksy a autíčka už byly z kursu a moji rodiče; pro tebe babička s dědou; se začali hodně hádat a vedlo to až k jejich rozvodu a já teda neměl nic. Jediné, co mne začalo naplňovat byl baseball. Byly jsme hroznej tým, věř mi, často jsme neměli mezi diváky nikoho, než naše rodiče, ale jednou se nám začalo dařit.." zastavil se a zatímco zíral na svou jmenovku, kterou na mne kdysi připnul, si utřel slzu z oka. "Byly jsme konečně elita školy, nikdo si nás nedobíral a málem jsme vyhráli i středoškolský pohár. Tehdy jsem poznal tvojí maminku, tehdy jsem se cítil, že už mám všechno, co si pro mě osud přichystal.. Ale mýlil jsem se - náš tým prohrál, rodiče se neusmířili a já kromě Marry, vaší matky, neměl nic, o co bych se mohl opřít. tuhle ztrátu reprezentovala tahle bunda - s její ztrátou odešlo vlastně všechno. Úspěch, prestiž, sebevědomí.. Ale stejně jako byla symbolem neúspěchu se teď zničeho nic objevila jako znak toho, že nic není ztracené," řekl a už se nestyděl za svoje slzy, když se podíval na Billyho a s překvapením zjistil, že mu věnuje všechnu svou pozornost. "Máme podivný vztah, ne takový, jako já s tvým dědečkem, ale když vidím tohle," řekl a chytl mne pevně a ukázal synovi, "vím, že ještě není nic ztracené, když tomu oba dáme šanci. Stejnou šanci, jakou jsem já dal sportu, jakou dala tvoje maminka mě nespočetněkrát a jakou dal osud mě a přivedl na svět tebe a Annu."

Dál už nepokračoval, slzy a vzlyky se mu prodraly do hrdla. V tichu, které prolínalo Tomovo posmrkávání, se Billy k mému i Tomovu překvapení zvedl, přišel k otci a objal ho. V ten den jako by se prolomily ledy - Billy si vzal otcovu bundu a druhý den se přihlásil do baseballového týmu na Minnesotské střední, vyhrál středoškolský pohár a jeho vztah s otcem byl zase tam, kde by měl být. A já? Já jsem byla přesně tam, kde jsem měla být - na jeho ramenech. :)