16. 6. 2016

Prvních 100: Návrat domů (Kapitola 1)


Glass 

Glassiny ruce byly ulepené od matčiny krve. Uvědomovala si to ale pomalu, jako přes hustý opar – jako by ruce patřily někomu jinému a krev byla část noční můry. Ale byly to její ruce a krev byla skutečná.
  Glass mohla cítit, jak se její pravá dlaň lepí k opěradlu jejího sedadla v první řadě transportéru. Cítila, jak někdo mačká její levou ruku, opravdu pevně. Byl to Luke. Nepustil ji od chvíle, kdy Glass odtáhl od těla její matky a odnesl ji na sedadlo. Jeho prsty uchopily její tak pevně, jako by se snažil polapit všechnu pulzující bolest pryč z jejího těla a uchovat ji v sobě. 
  Glass se snažila zaměřit se na teplo jeho dlaní. Zaměřila se na sílu jeho sevření, jak nedával znát žádnou známku toho, že by měl svůj stisk povolit, i když se transportér třásl, jak klesal po své trajektorii směrem k Zemi.
  Jen před několika málo minutami Glass seděla na sedadle vedle své matky, připravena čelit novému světu, společně. Ale teď byla její matka mrtvá, zastřelená pomateným strážným, který toužil po místě v posledním transportéru, aby utekl smrti na Kolonii. Glass pevně zavřela oči, snažila se zastavit scénu, která se jí opět přehrávala v paměti: Její matka klesající, potichu, k podlaze. Glass padající vedle ní, zatímco lapala po dechu a sípala, neschopná udělat cokoliv, aby zastavila krvácení. Glass přitahující si matčinu hlavu na svůj klín, bojující se vzlyky, aby jí řekla, jak moc ji miluje. Sledovala, jak se tmavá skvrna na matčiných šatech rozpijí, zatímco z ní pomalu vyprchával život. Sledovala, jak její obličej ochabl, krátce po tom, kdy slyšela její poslední slova: Jsem na tebe hrdá.
  Těm obrazům nebyl konec, stejně jako se nedala přepsat pravda. Její matka byla mrtvá a Glass s Lukem se řítili vesmírem na lodi, která může narazit do Země každou chvíli.
  Transportér hlasitě zarachotil a škubal sebou ze strany na stranu, ale Glass si toho sotva všimla. Měla divný pocit z toho, jak se jí popruh zarýval do žeber, zatímco se její tělo kymácelo v souladu s lodí, ale bolest ze smrti její matky byla větší, než ta od kovové přezky.
  Vždycky si představovala smutek jako závaží – pokud o něm někdy vůbec uvažovala. Stará dobrá Glass netrávila čas staráním se o úzkost ostatních. To se změnilo po tom, co umřela matka jejího nejlepšího kamaráda a ona sledovala Wellse, jak se trousí po lodi, jako by nosil obrovské, neviditelné břemeno. Ale Glass se cítila jinak – vytesaná, dutá, jako by z ní všechny její emoce někdo vyťal. Jediná věc, která jí připomínala, že je stále naživu, byl stisk Lukovi ruky.
  Lidé se na Glass lepili ze všech stran. Všechna sedadla byla plná a ženy, muži i děti vyplňovali každý milimetr kabiny. Drželi se navzájem, aby udrželi balanc, ale nikdo vlastně nemohl spadnout – mačkali se na sebe tak moc, že působily jako jednotná hmota masa a tichého pláče. Někteří šeptali jména lidí, kteří zůstali v Kolonii, zatímco ostatní divoce trhali hlavami, odmítajíc si připustit, že si se svými milovanými řekli své poslední Sbohem.
  Jediný člověk, který nepanikařil, byl člověk sedící hned napravo od Glass, vicekancléř Rhodes. Díval se přímo před sebe, lhostejně nebo možná nepropustně pro všechny rozrušené tváře okolo něj. Záblesk rozhořčení na chvíli zamaskoval její bolest. Wellsův otec, kancléř, by dělal cokoliv, co by bylo v jeho silách, aby všechny okolo utěšil. Pokud by ale vůbec přijal místo na posledním transportéru. Ale Glass byla stěží v pozici, kde by ho mohla soudit. Jediný důvod, proč teď sedí, kde sedí, je, že Rhodes vzal ji a její matku sebou, zatímco si prorážel cestu na palubu.
  Násilné trhnutí mrštilo Glass do jejího sedadla, jak se transportér vrhl na stranu. Následně se naklonil o skoro 45 stupňů a vzpřímil se za pomoci střemhlavého letu, který obracel žaludek. Nářek dětí pronikal skrz křik a lapání po dechu všech lidí na palubě. Několik lidí zaječelo, když se kovový rám transportéru začal tvarovat, jako by ho sevřela obrovská pěst. Vysoké pronikavé, mechanické kvílení, které málem praskalo ušní bubínky, přehlušilo křik a vyděšené vzlyky.
  Glass sevřela opěradlo svého sedadla a chytila Luka za ruku a čekala nával strachu. Ten ale nikdy nepřišel. Věděla, že by se měla bát, ale události posledních dní ji zanechaly strnulou. Bylo dost těžké pozorovat, jak se její domov rozpadal, když Kolonii docházel kyslík. Dost těžké na to, riskovat šílenou, neoprávněnou vesmírnou procházku z Waldenu na Phoenix, kde byl ještě dýchatelný vzduch. Všechno, čím si prošla, do chvíle kdy se Glass, její matka a Luke dostali do transportéru, stálo za to. Ale v tomto okamžiku bylo Glass jedno, jestli nikdy neuvidí Zemi. Radši by všechno ukončila teď, než aby se ráno probudila se vzpomínkou, že její matka je pryč.
  Podívala se na stranu a viděla, jak Luke zíral přímo před sebe, tvář měl plnou odhodlání. Snažil být se statečný za ně za oba? Nebo ho rozsáhlý trénink na strážného naučil, jak zůstat i pod tlakem klidný? Zaslouží si něco lepšího, než tohle. Po tom všem, co mu Glass způsobila, takhle to teď skončí? Utekly jisté smrti na Kolonii, jen aby se vrhli střemhlav do jiného děsivého osudu? Lidi se na Zemi neměli vrátit minimálně další tisíciletí, kdy by si vědci byli jistí, že radiace po Kataklyzmatu bude pryč. Tohle byl předčasný návrat domů, zoufalý exodus s vyhlídkou ničeho, než nejistoty.
  Glass se podívala řadou oken lemujících plavidlo. Mlhavě šedé mraky vyplňovaly všechny portály. Bylo to podivně krásné, pomyslela si, ale okna se najednou rozbila a střepy z horkého skla a kovu se rozletěly po celé kabině. Plameny šlehaly rozbitými okenními rámy. Lidé nejblíže k oknům se snažili skrčit - dostat se od nich dál, ale nebylo kam jít. Nakláněli se dozadu a padali na lidi za nimi. Pach spáleného kovu Glass dráždil v nose, zatímco z jiného pachu se jí dělalo na zvracení… S narůstajícím strachem Glass došlo, že je to pach pálicího se masa.
  Vzepřela se rychlosti lodi a otočila hlavu směrem k Lukovi. Na chvíli Glass neslyšela zvuky pláče, skučení ani skřípání kovu. Necítila poslední dech její matky. Mohla pouze vidět Lukovu tvář, perfektní profil a silné čelisti, které se jí objevovali ve snech noc co noc během hrozných měsíců ve vězení, kde byla odsouzena zemřít na její osmnácté narozeniny.
  Zvuk trhajícího se kovu přinesl Glass zpět do reality. Vibrovalo to skrz její ušní bubínky, přes bradu až do morku kostí a jejího břicha. Zaťala zuby. V bezmocné hrůze se dívala, jak se střecha odděluje a odlítá pryč, jako by to nebylo nic víc, než kus látky.  
  Donutila se podívat zpět na Luka, který sice zavřel oči, ale svíral její ruku s novou intenzitou.
 „Miluji tě,“ řekla, ale její slova zanikla v křiku okolo nich. Najednou, s hrubým prasknutím, transportér narazil na Zemi a všechno zčernalo.
  V dálce Glass slyšela nízké, chraplavé sténání, zvuk tak plný úzkosti, než cokoliv, co kdy slyšela. Snažila se otevřít oči, ale sebemenší snaha jí odporně zamotala hlavu. Vzdala to a ponořila se zpět do tmy. Uběhlo několik minut. Nebo snad několik hodin? Opět se snažila bojovat s uklidňujícím tichem, probojovat si cestu zpět k vědomí. Na sladkou milisekundu neměla tušení, kde je.
  Vše, na co se mohla soustředit, byla směs různých pachů. Glass netušila, že je možné cítit tolik věcí najednou: něco, co si pamatovala ze solárních polí – jejího oblíbeného místa, kde se setkávala s Lukem – ale tisíckrát silnější. Taky něco sladkého, ale nic jako cukr nebo parfém. Bylo to hlubší a bohatší. Každý nádech donutil její mozek pracovat rychleji, jak se snažil identifikovat vířící vůně. Něco kořeněného. Kovového. Náhle její mozek zaostřil na známý pach. Byl to pach krve.
  Glassiny oči se třepotavě otevřely. Byla na tak rozsáhlém místě, že neviděla žádné zdi okolo sebe a průhledný, hvězdami vyplněný strop vypadal, jako by byl vzdálený několik mil. Pomalu se její vědomí zcela probralo a její zmatek ustoupil úžasu. Dívala se vzhůru na nebe – opravdové nebe, ze Země – a byla živá. Ale její úžas vydržel jen několik minut, než se jí do mozku prodrala myšlenka, která naplnila její tělo panikou. Kde je Luke? Její tělo vyskočilo do bdělé a plně vzpřímené polohy. Ignorovala nevolnost a bolest, která se ji snažila připnout zpátky k zemi.
  „Luku!“ vykřikla a rozhlížela se ze strany na stranu, doufajíce, že uvidí známou tvář v tom obrovském množství neznámých stínů. „Luku!“ Rostoucí směs výkřiků a nářků pohltila její křik. Proč někdo nerozsvítí světla? pomyslela si, než jí došlo, že je na zemi. Hvězdy zářily jen jako kontrolky na palubní desce a měsíc nabízel jen tolik světla, aby Glass poznala, že sténající černé obrazce byly její spolucestující. Tohle musela být noční můra. Takhle Země vypadat neměla. Není to místo, které stojí za to umřít. Zavolala Luka znovu, ale opět bez odpovědi.
  Potřebovala vstát, ale její tělo jí připadalo podivně těžké, jako by měla ke končetinám přivázaná neviditelná závaží. Gravitace tu byla jiná, drsnější – nebo snad byla zraněná? Glass si položila ruku na holeň a zasténala. Její nohy byly vlhké. Krvácela snad? Pohlédla dolu se strachem, co asi uvidí. Její nohavice byly roztrhané a kůže pod nimi ošklivě poškrábané, ale bez známky nějakých vážnějších ran. Položila ruce na podlahu, ne, na zem, a vydechla. Ležela ve vodě – ve vodě, která byla všude okolo ní a táhla se skrz neskutečnou vzdálenost, jen s náznaky stínů stromů na jejich vzdálených okrajích. Glass mrkla, čekala, až se její oči proberou a ukážou ji něco, co dává větší smysl, ale obraz se nezměnil. Jezero. To slovíčko se jí jemně nořilo z mysli. Seděla na kraji, na břehu, jezera na Zemi – fakt, který ji připadal stejně nereálný, jako zpustošení všude okolo ní. Když se rozhlížela okolo sebe, viděla pouze strach a utrpení: Bezvládná těla povalující se po zemi. Zraněné lidi brečící a žadonící o pomoc. Hořící trosky transportéru, které dopadly jen několik metrů od sebe. Lidi, kteří se vrhají do doutnajících trosek a plazí se ven s těly v bezvědomí hozenými přes rameno.
  Kdo vynesl ji? Pokud to byl Luke, kde je teď?
  Glass se vyšplhala na nohy, kolena se jí třásly. Roztáhla ruce, aby znovu získala zpět balanc. Stála v ledové vodě, zima jí prostupovala skrz nohy. Zhluboka se nadechla a cítila, jak se jí pomalu čistí hlava, zatímco její nohy se stále třásly. Udělala pár rozviklaných krůčků vpřed a chodidlem se dotkla několika kamenů pod hladinou.
  Glass pohlédla dolů a ostře se nadechla. Měsíčního svitu bylo tak akorát, aby uviděla, že voda byla zabarvena do hluboké růžové. Dokázalo snad znečištění a radiace po Kataklyzmatu změnit barvu jezera? Nebo bylo na Zemi místo, kde byla voda přirozeně růžová? Nikdy příliš nedávala pozor při hodinách Zemské geografie – fakt, kterého začala litovat víc a víc každou minutou tady. Ale zoufalý pláč schoulené postavy nedaleko od ní jí dal bolestivou odpověď: Nebyl to následek dlouhého působení radiace – voda byla zbarvena krví.
  Zatřásla se a vydala se k ženě, která křičela. Krčila se na břehu, spodní polovinu těla měla ve vínově rudé vodě. Glass si dřepla a chytla ji za ruku.
  „Nebojte se, budete v pořádku,“ řekla, doufajíc, že zní přesvědčivěji, než se cítila. Žena se na ni podívala s očima plnými strachu a bolesti. „Neviděla jsi Thomase?“ zasípala.
  „Thomase?“ zopakovala Glass, zatímco prohledávala stín krajiny plný těl a trosek. Potřebovala najít Luka. Jediná věc, která byla děsivější, než to, že jsou na Zemi, byla myšlenka, že Luke někde leží zraněný a sám.
  „Mého syna, Thomase,“ řekla žena, zatímco zesílila stisk Glassiny ruky. „Byly jsme v různých transportérech. Moje sousedka—„ zarazila se a úzkostně zalapala po dechu. „Slíbila mi, že se o něj postará.
  „Najdeme ho,“ odpověděla Glass s trhnutím, jak se jí žena zarývala do kůže. Doufala, že první věty, které na Zemi řekla, nebudou lež. Pomyslela opět na chaotické scény z lodi, kterým by sotva utekla: tlačenici sípajících lidí, naplňujících startovací rampu, toužící po jednom ze zbývajících míst na transportéru – mimo umírající Kolonii. Zběsilé rodiče, kteří se oddělují od svých dětí. Na otřesené děti s modrými rty, které hledali členy své rodiny, které už pravděpodobně nikdy neuvidí.
  Glass se podařilo dostat se z jejího sevření, když žena vykřikla bolestí a povolila ruku zpět do vody. „Podívám se po něm,“ řekla Glass rozklepaně, když se metr po metru vzdalovala. „Najdeme ho.
  Vina, která se jí tvořila v žaludku, skoro donutila Glass zastavit se ve stopování, ale věděla, že musí pokračovat. Nemohla udělat nic, čím by odlehčila utrpení té ženy. Nebyla doktor, jako Wellsova přítelkyně, Clarke. Nebyla ani tak společenský člověk, jako Wells nebo Luke, kteří vždycky věděli, co kdy říct. Byl tu jen jeden člověk, kterému měla sílu pomoci a musela ho najít, než bude příliš pozdě.
  „Omlouvám se,“ zašeptala Glass směrem k ženě, jejíž tvář byla zkřivena bolestí. „Vrátím se pro vás. Musím najít mého – někoho.
  Žena přikývla se zaťatou čelistí a pevně zavřela oči, zatímco se jí slzy draly ven z očních důlků.
 Glass od ní odtrhla zrak a pokračovala v chůzi. Zamžourala, aby lépe viděla, co je před ní. Kombinace temnoty, závratě, kouře a šoku z bytí na Zemi jako by vše rozmazávala. Transportéry přistály na okraji jezera, takže všude, kam se podívala, byly doutnající trosky a úlomky kovu. V dálce mohla rozeznat slabé obrysy stromů, ale byla příliš rozrušená, aby jim věnovala více, než jen letmý pohled. K čemu byly stromy nebo dokonce květiny, když tu Luke není, aby něco z toho mohl vidět s ní.
  Její oči těkaly z jednoho omámeného a otlučeného pasažéra na druhého. Starý můž seděl na velkém kusu kovu, který se odtrhl z transportéru, hlavu ve svých dlaních. Mladý chlapec s krvavým obličejem stál sám, jen pár metrů od změti prskajících drátů. Zapomínajíc na nebezpečí, stál tam a zíral na oblohu, jako by hledal způsob, jak se dostat zpátky domů.
  Všude okolo ležela mrtvá těla. Těla lidí, kteří mají za sebou srdcervoucí rozloučení, lidí, kteří už nikdy nebudou mít šanci vidět modré nebe, pro které obětovali vše. Udělali by lépe, kdyby se drželi vzadu a poslední nádechy by zažívali v obklopení svých přátel a rodiny, místo toho být tady, úplně sami.
  Stále trochu nejistě na nohou, Glass se potácela k nejbližší z postav ležící na zemi a modlila se, aby žádná z mrtvých tváří neměla Lukův úzký nos, silnou bradu nebo kudrnaté blond vlasy. S úlevou si povzdechla, když se podívala na první osobu. Není to Luke. Se stejnou měrou strachu a naděje se přesunula k dalšímu tělu. A dalšímu. Zadržela dech, když otáčela lidi na záda nebo z nich tlačila těžké kusy trosek. S každým zkrvaveným, otlučeným cizincem vydechla a dovolila si věřit, že by Luke ještě mohl být naživu.
  „Jste v pořádku?
Glass překvapeně trhla hlavou směrem k místu, odkud slyšela hlas. Muž s velkou tržnou ránou nad levým okem se na ni tázavě díval.
  „Ano, ano jsem,“ řekla automaticky.
  „Jste si jistá? Šok může s tělem udělat divné věci.
 „Jsem v pořádku. Jen hledám …“ odmlčela se, neschopna formulovat směs paniky a naděje v hrudi do slov, či vět.
  Muž přikývl. „Dobře. Tuhle část už jsem zkontroloval, ale jestli najdete někoho živého, koho jsem přehlédl, jen zavolejte. Zraněné shromažďujeme támhle.“ Ukázal prstem do tmy, kde v dálce Glass mohla rozeznat tvary ohýbajících se postav nad něčím na zemi.
  „U vody je jedna žena. Myslím, že je zraněná.“
  „Dobře, jdeme pro ni.“
  Muž dal někomu, koho Glass neviděla, signál a dal se do klusu. Cítila nutkavou potřebu zavolat na něj, že by bylo nejlepší nejdříve najít Thomase. Glass bylo jasné, že by ta žena radši vykrvácela ve vodě, než aby čelila zbytku života na Zemi bez jediného člověka, pro kterého stálo za to žít. Muž už byl ale dávno pryč.
  Glass se zhluboka nadechla a přála si pokračovat, ale zdálo se, že její nohy už nejsou spojeny s mozkem. Kdyby Luke nebyl zraněný, nenašli by ho už? Fakt, že neslyšela jeho hluboký hlas volat její jméno, znamenal, že, v nejlepším případě, někde leží, příliš zraněný na to, aby mohl mluvit. V nejhorším případě…
  Glass se snažila odolat těm hrůzným myšlenkám, ale bylo to jako pokusit se strčit do stínu. Nic nemohlo vyhnat temnotu z její mysli. Bylo by nemyslitelně kruté přijít o Luka jen několik hodin po tom, co se znovu shledali. Nemohla tím už procházet znovu, ne po tom, co se stalo její matce. Ne. Potlačila vzlyk, stoupla si na špičky a rozhlédla se. Bylo už více světla. Někteří z přeživších použily hořící kusy transportéru k výrobě pochodní, ale poskakující zář světla byla jen sotva uklidňující. Kamkoliv se podívala, Glass viděla záblesky zohavených těl a vyděšených tváří vystupujících ze stínů.
  Stromy už byly blíž. Mohla vidět kůru, zkroucené větve nebo nebesa plná listů. Po životě stráveném sledováním jednoho jediného stromu bylo sledování tolika stromů pohromadě, jako jít za roh a čelit tisícům klonů vašeho nejlepšího přítele.
  Glass se otočila, aby se podívala na jeden obzvlášť velký strom a zalapala po dechu. O kmen se opíral chlapec s kudrnatými vlasy.
  Chlapec ve strážní uniformě.
  „Luku!“ zařvala Glass a rozeběhla se. Jak se blížila, viděla, že má zavřené oči. Byl v bezvědomí nebo …
  „LUKU!“ zavolala znovu, než se jí myšlenka mohla zmocnit úplně.
  Glassiny končetiny byly jak nemotorné, tak nabyté, jako znovuvzkříšená mrtvola. Pokusila se zrychlit, ale zdálo se, jako by jí půda táhla dolů. I na takovou dálku ho poznala: Byl to Luke. Měl zavřené oči, uvolněné tělo, ale dýchal. Byl naživu.
  Glass si klela hned vedle něj a bojovala s nutkáním vrhnout se okolo něj. Nechtěla mu ještě více ublížit. „Luku,“ zašeptala. „Slyšíš mně?“
  Byl bledý a přes oko měl hlubokou řeznou ránu, ze které mu tekl potůček krve přes nos. Glass si vytáhla rukáv a přitiskla ho k ráně. Luke zaúpěl, ale ani se nehnul. Zatlačila trochu víc, doufajíc, že zastaví krvácení a prohlídla si zbytek jeho těla. Jeho levé zápěstí bylo fialové a nateklé, ale kromě toho vypadal v pořádku. Slzy úlevy se jí nahnaly do očí a nechala je sjet dolů po jejích tvářích. Po pár minutách dala rukáv pryč a znovu se podívala na ránu. Vypadalo to, že krvácení přestalo.
  Glass mu položila ruku na hruď. „Luku,“ řekla jemně. Prsty ho lehce pohladila po klíční kosti. „Luku, to jsem já. Probuď se.
  Luke se pohnul při zvuku jejího hlasu a Glass vydala zvuk, který byl směsí smíchu a vzlyku. Zasténal, oční víčka se mu třepotavě otevřely a potom zase zavřely. „Luku, vzbuď se,“ zopakovala Glass a přitiskla rty k jeho uchu, jako to dělávala ty rána, kdy hrozilo, že nestihne kontrolu v práci. „Přijdeš pozdě,“ řekla s malým úsměvem.
  Jeho oči se znovu, pomalu, otevřely a zaměřily se na ní. Pokusil se promluvit, ale nevyšel z něj žádný zvuk. Místo toho se usmál.
  „Ahoj,“ řekla Glass a cítila, jak se její strach a utrpení na chvíli pomalu rozpijí, jako krev v jezeře. „Je to v pořádku – ty jsi v pořádku. Jsme tady, Luku. Dokázali jsme to. Vítej na Zemi.

Žádné komentáře:

Okomentovat