2. 9. 2016

Příběhy z druhé ruky #4

Když někdy chodím ulicemi a výjimečně (taky vám tohle slovo dělá hroznej problém, jako mě?) nemám sluchátka, poslouchám lidi okolo a sem tam zaslechnu i nějaký ten rozhovor. Už několikrát jsem slyšela mladé slečny, co při cestě okolo místního sekáče prohodily rozhovor typu:
"Ježiš, sekáč.. To nechápu, jak tam může někdo nakupovat," říká znechuceně první.
"Tam snad nakupujou jen socky ne?" odpoví jí ta druhá. "Dyť tam ani nemůžou mít nic hezkýho, všechno nějaký špinavý, smradlavý šmejdi."
"Jo, socky, přesně," přikyvuje ta první s očima přilepenýma na svůj iPhone. "Ti co nemaj na značkový a radši budou chodit v nějakejch odpornejch hadrech, fuj."
Dycky se musím začít tak nějak vnitřně smát, když se podívám na svoje (často i značkové) oblečení, za které ony vyhodí stovky až tisíce a maximálně 25,- Kč za kus. Zajímalo by mně, co by řekli na šaty z dnešního příběhu. :)
Ach, jak krásné jsou Pařížská rána. Není nic nádhernějšího, než když se otevřou velká okna hotelového pokoje a z ulic dovnitř projde svěží vzduch se špetkou vůně čerstvých kroisantů ze stánku naproti přes ulici. Slunce tehdy svítila krásně a oknem k nám doléhal smích dětí, drnčení zvonků na kolech a klasický ruch města. Na světě není lepšího pocitu. Počasí přálo přehlídce, která se ten den konala v místním Parc Monceau, věnovaná malým lokálním návrhářům. Jedním z nich byl i Antoan, který navrhl a ušil i nás.
Antoan byl pozoruhodný mladý muž, ženský na něj děsně letěly, ale to nejspíš proto, že hlavně doufaly v nějaký ten hadřík od něj. Ne, že by nebyl pohledný, ale jeho oku ženy nelahodily, jestli víte, co myslíme. I přes to byl Antoan zamilovaný do dámského oblečení, než do pánského - ale ne, že by ho nosil. V jeho hlavě se rodily nejzajímavější koncepty a kombinace, které by jen tak někdo nevymyslel.
Možná právě proto byl pozván, aby na dnešní přehlídce předvedl 2 ze svých kousků - a naštěstí si vybral i nás! Měly byste vidět všechnu tu parádu, co okolo ní byla. Všude se všechno třpytilo, lesklo a hrálo všemi barvami - ale né jako na nějaké pouti, všechno bylo neskutečně vkusné. Dámy měly krásné koktejlové šaty, pánové kravaty a košile, všude znělo klapání vysokých jehel a byla cítit směs drahých parfémů. Šum a ruch téhle masy lidí, jež si povídali a hodnotili momentální trendy, propadáky a dumali nad tím, co bude asi v módě příští měsíc. Popíjeli šampaňské, ukusovali jednohubek, ale všeho střídmě, aby náhodou nevypadali nevkusně, když si natlačí 4 jednohubky do pusy. Slyšíme smích i pláč modelek ze zákulisí, to nejspíš některá ze slečen zjistila, že svůj model nedopne.
Na molu jsme zazářily. Reflektory podtrhávaly každý kamínek a záhyb sukně. Modelka, jež nás nosila, se jmenovala Sofie a byla jednou z Antoanovo největších obdivovatelek. Trvalo jí dlouho, než si ji všiml, ale její dřina se jí vyplatila a teď je tady, přímo na molu, jako hlavní ramínko na jeho modely. Hudba duněla, blesky cvakaly a zvuky údivu se nám děsně zamlouvaly. Ten rozzářený pohled každé slečny, když vyšla slečna s novým modelem byl k nezaplacení. Takhle by se dalo žít pořád!
Bohužel Antoan to ale takhle neviděl. Tedy alespoň ne s námi. Myslely jsme si, že budeme jeho nejmilovanější kousek, což ale nejspíš nebyla pravda, protože po této přehlídce nás "věnoval" Sofii - ale podle nás, nás jednoduše odkopl, jako každou slečnu, co mu nadbíhala. Sofie z nás sice měla radost, nicméně tenhle danajský dar měl za následek ještě větší posedlost Antoanem. Nosila nás doma a div si nezpívala svatební pochod, kamarádkám do telefonu vyprávěla, jak ji určitě miluje - nejspíš skutečně netušila, že Antoana dívky nezajímají. Netrvalo to však dlouho, kdy to zjistila.
Byl to některý ze všedních dnů, kdy se rozhodla Antoana nečekaně navštívit s nabídkou oběda - vyprávěla o tom kamarádce na Skype, aby jí pomohla vybrat, co na sebe. Její plán ale nedopadl podle jejích představ, a tak přistihla Antoana, jak vychází ze svého ateliéru, kde trávil většinu času návrhy dalších a dalších kusů slušivého oblečení, ruku v ruce s nějakým snědým mládencem. Konečně! Ale naše radost byla jen částečná.
Když s brekem přiběhla domů, samozřejmě to musela všem zavolat. Po hromadě telefonátů, kapesníků a už vynucených slz ale její oči spočinuly na nás - a bylo po radosti.
Vyšvihla se z postele, popadla nás a rychle nás někam vlekla. Kam, to jsme se dozvěděli až na místě - byl to místní second-hand. Všechno tam bylo obnošené, nevkusné a vytahané, no prostě hnus. Slečna za pultem zírala, proč právě nás někdo dává pryč. Ach, ubohá zlomená srdce mladých dívek. Přesně jedno takové nás zavedlo až sem.Chvíli jsme si myslely, že si nás Mell (její jméno jsme vyčetly z jmenovky na uniformě) nechá, ale pak nás pověsila se směšnou visačkou 30 Euro mezi další, ušmudlané šaty.
I když naše cena byla až neskutečně směšná, zdálo se, že pro lidi, co do tohle místa chodí, to bylo až příliš na to, aby si nás odnesly domů. Šetřílci. Vždyť jsme jediný, originální kus na světě. Nikdo další už nás mít nemůže, to si to neuvědomují?! No, možná to spíš nevědí. Strávily jsme tam dobré 3 měsíce, protože móda venku se už měnila z letní na podzimní. Místní personál dělal každých pár měsíců takovou "očistu" věcí, které v obchodě stojí a dlouho si je nikdo nevybral. Tentokrát bohužel došlo i na nás - Mell nad námi už ztratila víru a sama nebyla ochotna si nás vzít, když měla možnost.
Nastrkaly nás, společně s dalšími nechutnými hadry, do krabic a pytlů a co se s námi dělo dál, to už nemáme tušení. Jediná další věc, kterou si od zavření krabice pamatujeme, je její otevření někde úplně jinde. Lidé tu nemluvily ani francouzsky, ani anglicky. Byla to zvláštní země se zvláštní měnou - kde jsou sakra eura? Nebo alespoň dolary pro návrhářovy rány?! Neměly jsme ponětí, kde jsme! Jediné, co nám bylo z puchu a povědomého prostředí a zařízení jasné, bylo to, že jsme opět v dalším second-handu.
Až po několika týdnech, kdy nás nějaká stará paní prohlížela, připevňovala znovu flitry a vyprala nás, jsme se dostaly zpět na ramínko a do původní pozice - šaty ze sekáče, no fuj. Chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, že jsme stále v Evropě, ale pořád jsme nepřišly na to, kde přesně. Tenhle jazyk, kterým tu všichni mluví a píší, je nám úplně cizí a stejně tak i měna - i tak se nám ale číslo 500,- líbí víc, než 30! Konečně nás někdo ocenil správně!
Jednou do obchodu přišla taková mladá dívenka, vypadala hodně roztržitě, ve vlasech zapíchlou tužku, na sobě umolousanou mikinu Miss Sunshine, takové klišé. A co bylo nejhorší, když se po obchodě rozhlédla, a spatřila nás, šla rovnou k nám! Huš, huš, my nejsme nic pro tebe, ty nejsi žádná modelka! Nesahej na nás, určitě ti nebudeme! Na nás máš špatné křivky mladá dámo! ... No dobře, možná ti jsme, ale 500,- čehokoliv je na tebe určitě až moc.
No, ale nebylo, a tak jsme s ní odešly až domu. Absolutně jsme nechápaly, k čemu nás holka, jako ona, potřebuje. Kort teď, když už začíná zima a ven nás nosit nebude - navíc my přeci nejsme jen tak obyčejné šaty a přehlídka u téhle šedé myšky rozhodně nehrozí. A přesně, jak jsme předpokládaly, nás zavřela v plastovém pytli do skříně alespoň na rok! Halooo, my se dusíme, chceme vidět světlo!
Ok, možná to nebyl rok, ale 1-2 měsíce. Přišly jsme na to podle toho, že když nás znovu otevřela - a my mohly dýchat - na stole už stál nový kalendář a stále tu ještě přebývaly vánoční ozdoby, ke kterým se ale teď přidal sem tam kousek roztrhaného balícího papíru nebo drobky z cukroví, které už došlo. Pořád nám ale nikdo neobjasnil, proč tady vůbec jsme!
Až když ta mladá holka - dosud jsme neznaly její jméno - sundala kapuci, viděly jsme, jak je načesaná a nalíčená. Úplně jako na přehlídku. Nerozuměly jsme tomu, co se s tou šedou myší stalo? A kdy už konečně zjistíme, na co si nás pořídila?! Odpověď byla už jen několik hodin vzdálená. Nasoukala nás do černého pytle a nesla do neznáma. Když už se zdánlivě blížil konec naší cesty, slyšely jsme hudbu a povyk lidí. To snad není možné, opravdu jsme zase na přehlídce! Dobře děláš holka, že jsi nás schovala, tohle bude pro všechny bomba, až nás uvidí!
Táhla nás ještě chvilku, ale pak už konečně zastavila, pověsila nás a sundala ten hroznej pytel. No, jako převlékárna ve Francii to nevypadalo, ale asi ne každá země může mít luxus. Pár dalších holek se tu ochomejtalo s načesanými vlasy a krásnými make-upy, ale žádná z nich zatím nebyla ve svých modelech, všechny měly na sobě stejné, podivné kostýmy. Asi nejaká tradiční róba nebo co. Už aby to začalo! Po pár minutách všechny holky odešly a my v dálce za dveřmi slyšely potlesk - to se byly opravdu předvést v tom, v čem tu chodily? No, asi chtějí ukázat něco jako PŘED a PO, to je dobrý nápad!
Najednou, po asi půl hodině, všechny zběsile naběhly do místností a začaly rozepínat zipy na pytlích a svlékat ty odporné hadry - už bylo na čase. Naše majitelka, jejíž jméno je nám stále neznámé - a už i docela ukradené - přišla a rychle se do nás nasoukala. Údiv, který jsme v šatně sklízely, byl ale pouhý začátek, má drahá. Za chvíli už byly všechny slečny ve svých šatech - které po pravdě za moc nestály - a vypadalo to, že jsme připraveny jít zazářit! Přehlídka čeká!
O ano, už se blížíme, jen několik málo kroků nás dělí od potlesku, údivů a lesku reflektorů. Už jen malý krůček, ano, už odkrývá třpitivý závěs.... ALE CO TO MÁ ZNAMENAT?! Co je tohle za akci sakra?! Když jsme vyšly ven, všude byly levné konfety a balonky, lidé stály v kole (kde jsou židle a molo?!) a místo sametového koberce jsou tu jen napodobeniny z červené látky. Všude okolo jsou lidé, které by v Paříži na přehlídku jen těžko pustily... Tohle je otřesné, kde to jsme?!!!
Až tady se dozvídáme, že naše majitelka je Martha - její jméno totiž hlásily celou tou uličkou hanby, kdy po nás bůh ví proč házely nějaké malé mince a na jejím konci čekala dáma, která přes nás hodila ještě šerpu - ale pochybuji, že tam stojí Miss World. Ach ne - a teď nás ještě fotí, takové ponížení. Tohle je nejhorší večer našeho života, jestli se to tak dá nazvat. Alespoň tu nikdo není hezčí, než my.
O zbytku téhle otřesné noci snad už ani nechceme mluvit. Byl to konec krásného vzhledu a vyhlídek na módní scénu.  Po celém večeru, kdy po nás lidi šlapaly, sem tam nás někdo polil, otrhaly se nám nějaké flitry a jako vrchol nás nějakej vůl připálil cigaretou jen těžko můžeme ještě vyjít do světla reflektorů a užívat si obdiv. Sbohem Paříži, sbohem Antoane. Sbohem lesku a slávo.


7 komentářů:

  1. Já to četla VIP!!! :D super, nápadité, tahle série mě nepřestane bavit (:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty čteš všechno VIP, ty trubko :* Jsem ráda, za to, jakej to má úspěch, už plánuji další díl :)

      Vymazat
  2. Skvělý příběh, haha, taky se jmenuju Sofie! :))) Já sekáče miluju, doufám ale, že si o mě šaty co si je kupuju nemyslí totéž... No, i když tam většinou kupuju spíše košile a svetry :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, tak snad se taky oblečení nezbavíš kvůli zlomenýmu srdíčku :D :P Samozřejmě žertuju :) Tohle jsou velmi speciální a namyšlené šaty, zbytek oblečení je opravdu vděčný, že si ho vezmeme, neboj se! :) To ostatně můžeš vidět v ostatních dílech téhle mini série :)

      Vymazat
  3. Pěkné :)

    Já nakupuji v butiku, přes net, přes vinted a i v sekáčích - přeci jen nejsem Rothschild, to za prvé. A za druhé - v sekáčích nebo celkově z druhé ruky se dají najít super a originální kousky. Nemám ráda, když si něco koupím a pak v tom potkám tisíc dalších holek :D :D


    INKA – focení, líčení, poledance, lifestyle a další!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Cítím to stejně, v sekáči se daj taky najít tuctové kousky, ale pravděpodobnost je velmi malá, protože hodně sekáčů dováží po kilech z Anglie atd :) A hlavně je to větší dobrodrůžo, když nevíš, jestli ti to vůbec bude :D

      Vymazat
  4. VÝBORNÝ VÝBORNÝ VÝBORNÝ! Skvělý, úžasný, fascinující... nemám slov, prostě dokonalé... Neuvažovala jsi, že by to byl výborný námět na knížku? Až i vydáš, sem první, kdo bude stát frontu v knihkupectví!

    Blog u Lenochoda

    OdpovědětVymazat