Prvních 100: Návrat domů (Kapitola 2.)

Wells

Odkaz na Wattpad

  "Vypadáš unaveně," řekla Sasha, zatímco nakláněla hlavu a její černé vlasy padaly přes rameno. "Proč nejdeš do postele?"
  "Radši bych tu byl s tebou." Wells potlačil zívnutí do úsměvu. Nebylo to těžké, pokaždé, když se na Sashu podíval, si všiml něčeho, co ho donutilo se usmát. Způsob, jakým její zelené oči zářily v mihotavém světle plamenů z ohniště. Pro něj byly její pihy na ostré lícní kosti stejně fascinující, jako noční souhvězdí pro ni. Zrovna na ně koukala, její brada směřovala vzhůru, jak se upřeně dívala na oblohu.
  "Nemůžu uvěřit, že jsi žil tam nahoře," řekla tiše než sklonila své oči, které se potkaly s těmi Wellsovými.
  "Nechybí ti to? Být obklíčený hvězdami?"
  "Tady dole je to mnohem krásnější." Zvedl ruku, položil prst na její tvář a něžně vykresloval cestu od jedné pihy k druhé. "Mohl bych na tvou tvář zírat celou noc. S Velkým vozem bych tohle nezvládl."
  "Překvapilo by mne, kdybys to vydržel pět minut. Sotva udržíš oči otevřené."
  "Byl to dlouhý den."
  Sasha zvedla obočí a Wells se usmál. Oba věděli, že to bylo trochu podceněné označení. Během několika předešlých hodin byl Wells vykopnut z tábora, protože pomáhal uniknout Sashe - bývalému zajatci stovky. To bylo před tím, než přiběhl za Clarke a Bellamym, kteří zrovna zachránili Bellamyhu sestru, Octavii, čímž bylo dokázáno, že Sashin lid, pozemšťané, nejsou nepřátelé, kterými se zdáli. To by samo o sobě mnohé objasnilo pro členy stovky, z nichž většina byla stále trochu nesvá v okolí Sashy, ale to byl jen začátek. Ještě ten večer učinil Bellamy a Wells šokující objev. Zatímco Wells, syn Kancléře, vyrůstal s privilegii na Fénixi, Bellamy, sirotek, žil v bídě na Waldenu, ve skutečnosti byly poloviční bratři.
  Bylo toho příliš mnoho k vstřebání. A zatímco Wells se cítil spíš šťastný, šok a zmatení ze všech novinek mu táhly oční víčka k zemi. To a taky fakt, že už se nějakou dobu dobře nevyspal. Během několika uplynulých týdnů se stal de facto velitelem tábora. Není to pozice, kterou by vyhledával, ale jeho důstojnický trénink v kombinaci s jeho celoživotní fascinací Zemí mu dali jistý "balíček" dovedností. I tak, i když byl rád, že je schopný pomoci, a vděčný za důvěru skupiny, tahle pozice obnáší obrovské množství zodpovědnosti.
  "Možná bych si mohl na chvíli odpočinout," řekl a svěsil lokty k zemi, pak si lehl tak, aby mohl odpočívat v Sashině klíně. I když se Sashou seděli u ohně odděleně od zbytku skupiny, zvuk praskání dřeva pod plameny nezastínily každodenní večerní rozhovory. Byla jen otázka času, kdy někdo přiběhne a začne si stěžovat, že mu někdo vzal deku nebo aby Wells urovnal spor ohledně služby na vodu a nebo aby se zeptali, co mají dělat se zbytky z dnešního lovu.
  Wells si povzdechl, zatímco mu Sasha projížděla prsty ve vlasech, a na chvíli zapomněl úplně na všechno, kromě vřelosti její kůže a nechal svou hlavu ponořit se do jejího klína. Zapomněl na hrozný týden, který právě prožily a násilí, kterého byly svědky. Zapomněl na tělo jeho kamarádky Priy. Zapomněl, že jeho otec byl přímo před ním postřelen při potyčce s Bellamym, který se chtěl zoufale dostat na loď za jeho sestrou. Zapomněl na oheň, který zničil jejich původní tábor a zabil Thalii, kamarádku Clarke - tragédie, která zazdila poslední zbytky jejich romance s Clarke.
  Možná by se Sashou mohli zbytek noci strávit na mýtině. Byla to jediná možnost, jak by získali soukromí. Usmál se nad svým nápadem a cítil, jak se propadá hloubš a hloubš do spánku.
  "Co to sakra?!" Sashina ruka se najednou zastavila a v jejím hlase byla slyšet úzkost.
  "Co se děje?" zeptal se Wells a prudce otevřel oči. "Je všechno v pořádku?"
  Sedl si a rychle si obhlédl mýtinu. Většina ze stovky se stále choulila okolo ohně a jejich tiché rozhovory se měnily v jednotný šum. Ale jeho zrak poté padl na Clarke a i přes to, že byla schoulená vedle Bellamyho, cítil, že její pozornost směřuje k něčemu zcela jinému. Ačkoliv se jeho intenzivní, všepohlcující city k ní vyvinuly v něco blízké skutečnému přátelství, stále v ní četl jako v knize. Znal každý její výraz: způsob, jakým špulila své rty, když se soustředila na učení lékařských postupů nebo jak se její oči třpitily, když mluvila o své podivné lásce k biologické klasifikaci nebo teoretické fyzice. Právě teď měla obočí svraštělé v znepokojení, zatímco měla hlavu zvrácenou vzhůru a jako by vyhodnocovala či vypočítávala něco na obloze. Bellamyho hlava byla nakloněná vzhůru taky a jeho obličej byl kamenný. Otočil se a něco Clarke zašeptal do ucha, důvěrné gesto, které by kdysi zmáčklo Wellsův žaludek, ale teď ho to jen naplnilo obavamy.
  Vzhlédl, ale neviděl nic neobvyklého. Jen hvězdy. Sasha stále zírala na oblohu. "Co se děje?" zeptal se Wells a položil ji ruku na záda.
  "Támhle." tichým hlasem ukázala přímo do noci, vysoko nad ošetřovací kabinu a stromy, které obkličovaly mýtinu. Znala oblohu stejně dobře, jako on znal hvězdy zblízka. Zemšťanka, která se dívala celý život vzhůru, zatím co on koukal dolů. Wellsův pohled následoval její prst a uviděl to: rychle se pohybující zářivé světlo, mířící k Zemi. Přímo k nim.Přímo za tím byly další dvě světla. Dohromady vypadaly jako sprcha hvězd, padající přímo dolů na mírumilovný shluk lidí u ohně.
  Wells se ostře nadechl a celé jeho tělo ztuhlo.
  "Tranportéry," řekl tiše. "Letí dolů. Všechny." Cítil napětí v Sashině těle vedle něj. Obtočil svou ruku okolo jejích ramen a přitáhl ji k sobě a zatímco na moment mlčky sledovaly padající lodě, jejich dech nabral stejný rytmus.
  "Myslíš, že tvůj otec je v jedné z nich?" zeptala se Sasha, snažíc se znít více nadějně, než se cítila.Když se zemšťané smířili s tím, že budou planetu sdílet se stovkou mladých delikventů, Wells cítil, že příchod celé populace z Kolonie je je jako hvězdička ve smlouvě, se kterou nikdo nepočítal.
  Wells ztichl, jak se prala naděje a strach o místo v jeho již přeplněném mozku. Byla tu možnost, že zranění jeho otce nebylo tak vážné, jak se zdálo, že se možná plně vyléčil a právě je na cestě dolu na Zemi. Ale také tu byla možnost, že Kancléř stále bojuje o život v lékařském centru - nebo hůř, že se už dávno vznáší, tiše a klidně, mezi hvězdami.Co bude dělat, když jeho otec nebude ani v jednom z transportérů? Jak by mohl Wells pokračovat s vědomím, že nikdy nedostal otcovo - Kancléřovo - odpuštění za hrozné činy, které napáchal na Kolonii?
  Wells odtrhl oči a otočil se, aby se podíval za ohniště. Clarke se otočila a upřela oči přímo na něj, což ho naplnilo vlnou vděku. Nemuseli říct ani slovo. Rozuměla jeho směsici úlevy a strachu. Věděla, kolik by získá nebo ztratí, až se ty dveře otevřou.
  "Bude na tebe tak pyšný," řekla Sasha a pevně stiskla jeho ruku.
  Přes svou úzkost cítil Wells, jak mu obličej změkl do úsměvu. I když nikdy nepoznala jeho otce, i když nebyla svědkem jejich zvláštního vztahu, stále věděla, jaké to je vyrůstat s rodičem, který je zodpovědný za blahobyt celé komunity. Nebo, ve Wellsově případě, s rodičem, který zodpovídá za všechny přeživší lidské rasy. Sashin otec byl vůdce Zemšťanů, stejně tak, jako byl Wellsův otec vůdce Kolonie. Věděla, co znamená nést tíhu téhle povinnosti. Sasha rozuměla, že být velitelem, je stejná oběť jako čest.
  Wells se podíval k ohni na vyzáblé a unavené tváře skoro stovky teenagerů, kteří přežili první traumatické týdny na Zemi. Za normálních okolností, by ho tenhle pohled naplňoval starostí a obavami o zásoby jídla a další, rychle ubývající, zásoby, ale tentokrát vše co cítil, byla úleva. Úleva a hrdost. Zvládli to. Navzdory všem očekáváním přežili a teď je na cestě další pomoc. I kdyby jeho otec v jednom z transportérů nebyl, bude tam velké množství nástrojů, přídělových balíčků a léků - vše co potřebují, aby přežili nadcházející zimu a vše po ní. Nemohl se dočkat, až pohlédne na nově příchozí tváře lidí, až zjistí, co všechno stovka dokázala. I přesto, že udělali nějaké chyby a měli hrozné ztráty - Asher, Priya a málem i Octavia - mají na kontě i úspěchy.
  Wells otočil svou hlavu a viděl, jak na něj Sasha hledí s obavami. Usmál se a než měla čas zareagovat, propletl své prsty jejími vlasy a přitáhl své rty k těm jejím. Zprvu se zdála překvapená, ale brzo se uvolnila a políbila ho také. Na chvíli opřel své čelo o její, aby si utříbil myšlenky, pak se odtáhl. Bylo na čase říct to ostatním.
 Střihl rychlý pohled na Clarke, tiše žádal o její souhlas. Stiskla rty a krátce se otočila k Bellamymu, než se opět zrakem setkala s Wellsem a přikývla. Wells si odkašlal, což přilákalo pozornost několika lidí, ale ne mnoho. "Můžete mě, prosím, všichni poslouchat?" zeptal se zvýšeným hlasem, aby přehlušil šum rozhovorů a praskáníohně. Pár metrů od něj si Graham vyměnil posměšný úšklebek s jedním ze svých kamarádů z Arkádie. Když poprvé přistály na Zemi, Graham se snažil všechny poštvat proti Wellsovi. Přesvědčoval ostatní, že Kancléř poslal svého syna jako zvěda. A zatímco většina ze stovky je k Wellsovi loajální, Graham neztratil všechnu svou moc - stále tu byla značná část tábora, která se víc než věřila Wellsovi bála Grahama. Lila, kráska z Waldenu, která Grahamovi podlejzala, mu něco zašeptala a hlasitě se zahyhňala něčemu, co jí on odpověděl.
  "Můžete držet klapačky?" vyštěkla Octavia a probodla je pohledem. "Wells se tu snaží mluvit."
  Lila pohlédla na Octavii a něco zamumlala, ale Graham vypadal mírně pobaveně. Možná proto, že Octavia strávila méně času v táboře, než ostatní, ale byla jednou z těch, kteří se Grahamem nenechali zastrašit a byla ochotná se mu postavit.
  "Co se děje, Wellsi?" zeptal se Eric. Vysoký chlapec z Arkádie s vážnou tváří držel ruku svého přítele, Felixe, který se nedávno vyléčil ze záhadné nemoci. Wells si nevšiml, že by za celý den pustil jeho ruku. Usmál se. Brzo se už nebudou muset mít strach z podivných nemocí. Budou tu plně vyškolení lékaři z transportérů, které letí k Zemi. Doktoři, kteří mají větší zásoby léků, než na Zemi bylo už celá staletí.
  "Zvládli jsme to," řekl Wells neschopný skrýt své nadšení. "Vydrželi jsme zde dost dlouho na to, abychom dokázali, že Země je přeživatelná a ostatní už jsou na cestě." S úsměvem ukázal prstem k nebi. Mnoho hlav vzhlédlo vzhůru a oheň ozářil jejich tváře. Sbor veselení a pláče - a pár nadávek - zazněl po mýtině. Lodě už byly níže, rychle klesaly a nabíraly rychlost, jak se blížili k Zemi.
  "Konečně, mami!" řekla mladá dívka jménem Molly, pobíhajíc ze strany na stranu. "Slíbila, že bude v první lodi!" Dvě Waldenské dívky se mačkaly k sobě a začaly kňučet, zatímco si Antonio, přirozeně veselý chlapec z Waldenu, který byl poslední dny docela tichý, začal mumlat pro sebe. "Dokázali jsme to... Dokázali jsme to..."
  "Pamatujte si, co nám můj otec řekl," zakřičel přes všechen hluk Wells. "Naše zločiny nám budou odpuštěny. Od téhle chvíle jsme opět běžní občané." Zastavil se a s úsměvem dodal. "Vlastně to není celá pravda. Nejste jen běžní občané - jste hrdinové!"
  Zazněl krátký potlesk, který byl ale rychle přerušený pronikavým skřípotem, jenž náhle vyplnil vzduch. Zdálo se, jako by zvuk vycházel ze samotného nebe a vyrostl do ohlušující hlasitosti, která nutila všechny na mýtině, aby si zacpávaly uši.
  "Chystají se přistát," zařval Felix.
  "Kam?" zeptala se některá z dívek.
  Bylo těžké na to odpovědět, ale bylo jasné, že loď se řítila rychle a bez známky kontroly nad letem či dopadem. Wells v šoku beznadějně sledoval, jak první plavidlo přelétlo jen několik kilometrů přímo nad jejich hlavami, tak nízko, že sprcha hořících trosek ožehla vrcholky nejvyšších stromů. Wells zaklel. Pokud stromy vzplanou, je úplně jedno, kdo v těchto lodích je - do rána budou všichni mrtví.
  "Skvělý," řekl Bellamy dost nahlas na to, aby byl přes všechen rámus slyšet. "Riskovali jsme životy, abychom dokázali, že je Země bezpečná, jen aby přišli oni a všechno tu podpálili." Jeho hlas měl obvyklý bezstarostný a výsměšný tón, ale Wells poznal, že se Bellamy bojí. Na rozdíl od ostatních si svoje místo na transportéru vybral sám - a při tom postřelil Kancléře. Nikdo nevěděl, jestli i jemu bude za jeho činy odpuštěno nebo jestli ho stráže zastřelí, sotva jej uvidí.
  Jak transportér míjel mýtinu Wells zachytil záblesk písmen na jeho boku - Trillion Galactic, společnost, která před několika generacemi postavila tyto lodě. Jeho žaludek se stáhl, když si uvědomil, že jedno z plavidel letí po boku, při plném úhlu 45° přímo k Zemi. Co by to mohlo znamenat pro cestující na palubě? Transportér prosvištěl nad mýtinou a zmizel za vršky stromů, pokračujíc ve svém sestupu mimo jejich zorné pole.
  Wells zadržel dech a čekal. Po krátké, mučivé, chvíli vybouchl záblesk světla a ohně daleko za stromy. Bylo to nejméně několik kilometrů od tábora, ale stejně zářivé, jako solární záře. Milisekundu po té zazněla srážka, hluboké zahřmění, které přehlušilo všechny ostatní zvuky. Než kdokoliv mohl zpracovat, co právě viděl, druhá loď přelétla přímo přes jejich hlavy a přistála stejně katastroficky, jako ta první. Pak následovala třetí.
  Každá srážka zatřásla zemí a vyslala bolestivé vibrace do Wellsových chodidel a žaludku. Bylo to takové, i když přistála loď se stovkou? I jejich přistání bylo příšerné - několik lidí dokonce i umřelo. Děsivé zvuky náhle utichly. Jak se na Zemi opět rozhostilo ticho, plameny vyšlehly do nebe, obarvili temnotu a začal se rolovat kouř. Wells se otočil od stromů k ostatním. Jejich tváře, ozářené oranžovým světlem se samy sebe ptaly na stejnou otázku, která jako by se zvedala nad celou mýtinou: Mohl tohle někdo přežít?
  "Musíme tam jít," řekl Eric, zvyšujíc hlas, aby ho přes nervózní šum všichni slyšeli.
  "Ale jak je najdeme?" zeptala se Molly, v jejím hlase bylo slyšet chvění. Wells věděl, že nesnáší chodit lesem a to především, když je tma.
  "Vypadá to, že nejspíš přistáli blízko jezera," odpověděl Wells, zatímco si prsty masíroval spánky. "Ale mohou být daleko dál." Jestli teda někdo přežil. To ale nemusel říkat nahlas. Všichni mysleli na to stejné. Wells se otočil zpět k místu přistání. Plameny dosahovaly vysoko nad stromy. "Měli bychom sebou hodit. Jakmile oheň uhasne nebudeme schopni je v té tmě najít."
  "Wellsi," zamumlala Sasha a položila mu ruku na rameno, "možná bys měl počkat do rána. Není to tu bezpečné." Wells zaváhal. Sasha měla pravdu o tom, že je to nebezpečné. Stále zde byla skupina zemšťanů, kteří rebelovali proti jejímu otci a potloukali se v lesích mezi Mount Weather a jejich táborem. Byli to oni, kdo unesli Octavii, kdo zabil Ashera a Priyu. Ale nemohl nést to, že zranění a vyděšení Kolonisté čekají na jejich pomoc.
  "Nepůjdeme ale všichni," řekl Wells stovce. "Potřebuji jen několik dobrovolníků, kteří vezmou pohotovostní zásoby a zavedou všechny sem do tábora." Podíval se po mýtince, na které udělali opravdu hodně práce, aby z ní udělali domov a cítil závan pýchy.
  Octavia udělala pár kroků směrem k Wellsovi, takže stála uprostřed kruhu. Bylo jí jen 14, ale na rozdíl od ostatních mladších členů skupiny se nebála promluvit. "Já říkám nechme je najít si cestu samy," řekla rozhodně. "Nebo ještě lépe, mohou prostě zůstat tam, kde jsou. Prakticky nás sem dolu poslali umřít. Proč bychom měli riskovat naše životy pro jejich záchranu?" V davu se rozhostil šum. Octavia se rychle podívala na bratra, možná žádala podporu, ale když se na Bellamyho podíval Wells, jeho tvář byla zvláštně nečitelná.
  "Děláš si srandu?" zeptal se Felix a díval se na Octavii se zděšením. Jeho hlas byl stále slabý z jeho nemoci, ale jeho úzkost byla jasná. "Pokud je tu alespoň mizivá šance, že tam jsou moji rodiče, tak se musím pokus je najít. Ještě dnes." přistoupil blíže k Ericovi, který okolo jeho ramen položil ruku a pevně ho objal.
  "A já jdu s ním," řekl Eric.
  Wells v davu hledal Clarke a Bellamyho. Když se setkali pohledem, Clarke vzala Bellamyho za ruku a běžela vnějším kruhem davu tam, kde stál Wells.
  "Měla bych jít taky." řekla Clarke potichu. "Budou zde zranění lidé, kteří budou potřebovat mojí pomoc." Wells se podíval na Bellamyho jako na možnou hrozbu, ale on jen tiše a v tenzi zíral do tmy přímo za Wellsem. Možná pochopil, že je nesmysl hádat se s Clarke, když si něco vezme do hlavy.
  "Dobře," řekl Wells. "Pojďme se připravit. Většina z vás by tu měla zůstat a připravit tábor pro nové příchozí."
Clarke urychleně běžela do lékařské chatrče pro zásoby léků a obvazy, zatímco Wells pověřil další nešením vody a dek. "Ericu, mohl bys najít nějaké jídlo - cokoliv co máme."
  Zatím co se jeho tým připravoval, Wells se otočil zpět na Sashu, která stále stále vedle něj se stisklými rty. "Měli bychom vzít něco, co poslouží jako nosítka," řekla, když očima kmitala po mýtině. "Možná tam budou lidé, co nebudou schopni chodit." Zamířila ke stanu se zásobami, aniž by čekala na jeho odpověď.
  Wells se za ní rozeběhl. "Dobré uvažování," řekl a zařadil stejnou rychlost. "Ale nemyslím si, že je dobrý nápad, abys šla s námi."
Okamžitě se zastavila. "O čem to mluvíš? Nikdo z vás nezná to tady nezná tak, jako já. Pokud vás někdo může dostat tam i zpět v bezpečí, jsem to já."
  Wells si povzdechl. Měla pravdu, samozřejmě, ale myšlenka na Sashu čelící stovce Kolonistů - ze kterých jsou to nejvíce ozbrojení strážní - kteří nemají ponětí o tom, že zemšťani vůbec existují do něj vháněla strach. Vzpomněl si na šok a dezorientaci, kterou cítil, když ji poprvé uviděl - bylo to, jako by celé porozumění vesmíru někdo otočil vzhůru nohama. Ze začátku jí příliš nevěřil a zbytku stovky to trvalo ještě déle, věřit, že říká pravdu o tom, že patří do mírumilovné skupiny lidí žijících na Zemi.
  Wells se přehupoval ze strany na stranu a zíral do Sashiných očí, které už nyní zářily odhodláním. Byla nádherná, ale rozhodně nikdy ne křehká. Už dokázala, že se o sebe umí postarat a že nepotřebuje jeho ochranu. Ale ani všechna síla a inteligence světa nedokáže zastavit kulku od vystrašeného strážného.
  "Jen nechci, aby se ti něco stalo," řekl a chytl ji za ruku. "Všichni si myslí, že tahle planeta je prázdná. Teď není ten správný čas, aby se dozvěděli o zemšťanech. Ne, když jsou dezorientovaní a vystrašení. Strážní by mohli udělat něco hloupého."
  "Ale já jim pomůžu," řekla Sasha a v jejím hlase byla slyšet směs zmatení a trpělivosti. "Bude docela jasné, že nejsem nepřítel."
  Wells ztichl a myslel na všechny hlídky, kterých se zúčastnil při důstojnickém výcviku. Na lidi, které viděl zatýkat za zločiny jako je překročení večerky o 5 minut nebo náhodné vniknutí do zakázané oblasti, aniž by o tom věděli. Věděl, že striktní řád byl zcela nezbytný na lodi, ale pro strážné bude těžké zapomenout na jejich mantru 'nejdřív střílej, až pak se ptej'.
  "Víš, o mých lidech bys měla rozumět -"
  Ihned ho přerušila tím, že položila ruce na jeho ramena, zvedla se na špičky a umlčela ho polibkem. "Tvoji lidé jsou teď mými lidmi."
  "Doufám, že tuhle větu zaznamenají do učebnic dějepisu," řekl s úsměvem.
 "Myslela jsem, že to ty jsi jí chtěl napsat." nasadila něco, co Wells považoval za zemšťanskou verzi arogantního hlasu. "Návrat člověka na Zem. To zní jako super kniha, teda až na ten fakt, že, no víš, někteří lidé nikdy neodešli."
  "Měla bys dávat pozor na jazyk, jinak při psaní asi pozměním tvůj popis."
  "Cože? Řekneš, že jsem byla hrozně ošklivá? Schválně jestli mě to bude zajímat!"
  Wells natáhl ruku a urovnal jí pramínek vlasů za ucho. "Řeknu, že si byla tak krásná, že jsem kvůli tobě dělal bláznivé a bezmyšlenkovité věci."
 Na chvíli se usmála a z Wellsovo mozku se vypařily všechny myšlenky, až na tu, jak moc ji chce zase políbit. Jejich snění bylo ale přerušeno výkřiky ze tmy. "Wellsi? Jsme připraveni." Hořká chuť kouře, jež se linula z místa srážky, se začala nést mezi stromy a plnila jejich nosy.
  "Dobře," řekl Wells rázným hlasem a podíval se na Sashu. "Tak pojďme."