16. 11. 2016

Prvních 100: Návrat domů (Kapitola 3.)


Clarke

Clarke zírala na místo dopadu, zaměřovala se do tmy a čekala na nevyhnutelný okamžik, kdy ji její výcvik nakopne, kdy její instinkty přehluší paniku. Ale díky obrovské rozloze trosek, vstřebávala tu zkázu a vše, co cítila, byla hrůza a strach.
Bylo to mnohem horší, než když na Zemi přistála stovka. Z toho, co mohla vidět, tři transportéry se zabořily do země jen několik metrů od sebe. Je jen zázrak, že nenabouraly do sebe. Jejich zubaté kovové kostry vyčnívají ze země kolem břehu, tyčící se vysoko nad hladinou jezera. Všude okolo byla roztroušena nehybná těla. Plameny z většiny zmizely, ale pach hořícího kovu je ve vzduchu cítit pořád. Ještě horší, než pohled na všechna těla, bylo narůstající číslo zraněných. Podle jejího odhadu zde byly tři stovky a zhruba padesát přeživších v různých zdravotních a úzkostných stavech.
"No sakra.." uslyšela Wellsův hlas vedle sebe. Během několika sekund se jeho obličej úděsu změnil v odhodlání. "Dobře, kde začneme?" řekl s hlubokým nádechem.
Její mozek začal pomalu nabírat obrátky a zhostil se jí klid, zatímco se mentálně připravovala a rozdělovala lidi v jejím dohledu - jedince s rozdrcenými žebry od těch, kteří se zvedly nebo alespoň posadily svépomocí, začínajíc s dětmi a postupovat s věkem výše.
Zvládnou to. Ona to zvládne. Každý z transportérů musí být vybavený zásobami léčiv. Už se musela, za dobu, co je na Zemi, vypořádat s horším a za posledních několik týdnů se toho naučila ještě mnohem víc. Krom toho zde musel být alespoň jeden nebo dva kvalifikovaní doktoři mezi cestujícími. Mohla jen doufat, že jsou i mezi těmi, co přežily. Trhla sebou, když ji bodlo u srdce lítostí. Potřebovala své rodiče více, než kdy předtím, ale jejich nalezení nebyla o nic blíže, než před pár dny, kdy opustila tábor.
"Začněte je rozdělovat do skupin," řekla Wellsovi, Sashe a ostatním členům záchranné skupiny. "Nechte ty nejhůř zraněné tam, kde jsou a ty, kteří budou schopní chodit, nasměrujte přímo na mýtinu."
"A co lidé mezi tím?" zeptal se Eric. "Máme ten zbytek nechat tady nebo je někam přesunout?"
"Všichni se odsud musí dostat tak rychle, jak to půjde," řekl Wells ještě před tím, než mohla odpovědět Clarke. "Transportéry mohou kdykoliv vybuchnout. Rozdělíme se do dvou skupin. Půlka zleva, půlka zprava."
Clarke přikývla, rozdala obvazy a další základní léčivo a vydala se doprostřed místa dopadu. Přešlapovala přes hromady zhrouceného kovu a střepy skla a klekla si vedle malého chlapce, jehož tmavá kůže byla obalená šedými sazemi. Seděl s koleny u hrudi a zíral přímo před sebou s vykulenými oči naříkal.
"Ahoj," řekla Clarke a položila mu ruku na rameno."Já jsem Clarke. Jak se jmenuješ ty?"
Neodpověděl. Dokonce se zdálo, že Clarke vůbec slyšel, natož cítil její dotek.
"Já vím, že se bojíš, ale všechno bude v pořádku. Bude se ti tu líbit, slibuju." Stoupla si a kývla na Erica, který přiběhl.
"Je v pohodě, jen v šoku. Můžeš najít někoho, kdo se o něj postará?"
Eric přikývl, vzal chlapce do náruče a odnesl ho pryč. Když se podívala vlevo, viděla Wellse zachraňovat ženu středního věku. Pomáhal jí na nohy a dovedl ji k Sashe, která se připravovala odvést první skupinu přeživších zpět do tábora. Chlad projel její páteří, když viděla mladého muže ve strážnické uniformě stát mezi nimi. Bellamy slíbil, že se zatím bude držet mimo dohled, ale stačilo by málo, aby se zapojil. Co když se něco stane, zatímco byla pryč?
"Clarke!" otočila se a viděla Felixe, který se snažil upoutat její pozornost. "Potřebujeme tu tvojí pomoc."
Pospíchala za ním, zatímco klečel vedle mladé dívky s dlouhými, zapletenými, blonďato-zrzavými (strawberryblond, sorry guys) vlasy. Felix se snažil ji zavázat ruku, ale obvaz byl už teď nasáklý krví. "Pořád se to nezastavuje," zašeptal s bledou tváří. "Musíš s tím něco udělat."
"Postarám se o to," řekla Clarke. "Pokračuj dál."
Sundala dívce obvaz a podívala se na ránu. "Umřu?" zašeptala dívka chraptivým hlasem.
Clarke zatřásla hlavou a usmála se. "Ne. To v žádném případě nedopustím. Ne dokud nebudeš mít příležitost prozkoumat Zemi!" sáhla do batohu a vytáhla desinfekci s přáním, aby jí našla více někde v okolí transportérů. Už jí docházela. "Hádej, co jsem včera viděla?" řekla, snažíc se dívku rozptýlit, než jí zašije velkou ránu v její ruce. "Živého zajíce!"
"Opravdu?" zeptala se a otáčela hlavu, jako by čekala, že přihopká zpoza vraku.
Po deseti minutách dívku odváděl Wells aby se Clarke mohla vypořádat s více vážnými zraněními. Bylo hrozné vidět kolik lidí trpí, ale intenzivní pozornost byla vítanou úlevou pro její mysl. Clarke byla poslední dny zmatená. Každý nový zvrat byl ještě zarážející, než ten předchozí. Znovu se k sobě vrátily s Bellamym, který našel způsob, jak jí odpustit, co udělala Lilly. Potom zachránili Octavii od Sashiných druhů, Zemšťanů - kteří, jak se ukázalo, Octavii zachránili od násilné skupinky, jež se od nich odtrhla.
Ale je tu věc, která Clarke zamotala hlavu nejvíce, a to fakt, že její rodiče jsou stále naživu. A na Zemi. Stále si myslela, že sní a že bublající úleva v její hrudi se zbrousila do bolavého smutku. Ale rodiče, po kterých rok truchlila, nebyli popraveni a vypuštěni do vesmíru. Nějakým způsobem se dostali na Zemi a dokonce žili se Sashinou rodinou, dokud se nevydali po svém. Teď už jen musí zjistit jak je vystopovat, což se zdálo naprosto nemožné a to hned v několika směrech. Ale jen sedět a nic nedělat nebyla jednou z možností. Jakmile udělá všechno, co bude moci pro přeživší, přichystá se na cestu.
"Tenhle nedýchá," řekl Eric a vyděšením, když Clarke přiběhla.
Sklonila se a položila ruku k mužově krku. Jeho kůže byla stále teplá, ale nebyl zde ani náznak pulzu. Clarke stikla rty a přitiskla ucho k jeho hrudi, modlíc se za tlukot srdce. Ale marně. "Pro něj už nemůžeme nic udělat," řekla Clarke a snažila se nepotkat Ericovi oči. Nechtěla vidět hrůzu v jeho tváři. A taky nechtěla, aby on viděl bezmoc v té její.
Podívala se znovu na mrtvého muže a pořádně si prohlédla jeho tvář. Zalapala po dechu, jako by jí neviditelná ruka projela do hrudi a stiskla její srdce. Byl to její tutor biologie, pan Peters, ten, který dal Clarke přístup k omezenému archivu, když jí bylo teprve 10, aby se mohla podívat na fotografie slonů.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Eric.
Clarke přikývla, snažíc se mrkáním odehnat slzy, které jí zakalovali zrak. Žil pan Peters tak dlouho, aby viděl krásu noční oblohy? Viděl ještě odraz Měsíce na vodě, cítil ve větru vůni lesa? Nebo umřel aniž by jeho oči spočinuly na planetě, kterou se celý život z dálky pokoušel uzdravit?
"Měli bychom tu ta těla prozatím nechat," řekla a otočila se. "Důležitější je se nejdřív vypořádat se zraněnými." Clarke Erica opustila a opatrně překročila hromadu do ruda rozpáleného kovu směrem k muži, který ležel na boku. Měl na sobě plášť, který kdysi býval bílý, ale teď byl pokryt vrstvou prachu, sazí.. a pomalu se zvětšující kaňkou krve- Měl zavřené oči a jeho pusa se křivila v bolestech. Clarke si oddychla, když odkryla jeho po ramena dlouhé šedé vlasy. Byl to doktor Lahiri, její bývalý mentor a jeden z nejstarších přátel jejího otce. Naposledy ho viděla, když přišel do její cely a ona ho nařkla z toho, že podrazil její rodiče. Jako odpověď ji nařkl ze zrady, a než si to mohla rozmyslet, praštila ho přímo do tváře.
Vztek, který jí tenkrát pohlcoval, byl teď ta tam. I když byli její rodiče zrazeni, byli naživu. A Clarke věděla, že existovali i horší lidé, než doktor Lahiri - jako vice kancléř Rhodes, muž, který rodiče nudil dělat odporné pokusy s radiací na sirotcích.
Clarke se přikrčila a položila ruku na jeho čelo. "Doktore Lahiri," řekla doufajíc, že zní sebevědomě. "Slyšíte mě? Tady Clarke."
Jeho oči se začaly otevírat a delší chvíli na ní zíral, pravděpodobně nevěděl, zda je skutečná nebo jen halucinace. Když konečně promluvil, bylo to přes sevřenou čelist, jako by ho sebemenší pohyb bolel přes limit snesitelné bolesti. "Clarke... ty žiješ."
"Ano, i přes všechnu vaši snahu," řekla s úsměvem, aby poznal, že jde spíše o vtip. "Podívám se, co s vámi je, ano?"
Lehce přikývl a zavřel oči. Clarke opatrně rozepnula jeho plášť, prohmatávala jeho břicho, žebra a hrudník. Zasyčel, když se dostala ke klíční kosti. Opatrně otevřela jeho oči a zkontrolovala zorničky a opatrně zkontrolovala jeho skalp, jestli něco nepřehlédla, třeba otřes mozku.
"Myslím, že je to jen mé rameno a klíční kost," přecedil doktor Lahiri bolestí přes zuby.
"A otřes mozku," dodala Clarke, snažíc se znít neutrálně. "Myslím, že ty kosti jsou zlomené. Myslím že je můžu nastavit a dát do smyčky, ale bojím se že toho nemáme moc, co by vám pomohlo od bolesti. Nepřivezly jste sebou nějaké zásoby?"
"Nevím co je na transportérech," řekl doktor Lahiri, což brala Clarke jako zklamání. "Všechno se to stalo moc rychle. Nebyl čas se připravit."
"Budeme si muset vystačit. Teď vám pomůžu si sednout, jste připravený?" klekla si za něj a jednu ruku dala pod jeho lepší ruku a druhou za jeho rameno. "Až napočítám do tří. Jedna. Dva. Tři." Zvedla ho do sedací pozice a on začal se sténáním brečet, když mu pomáhala opřít se o trosky. Do jeho obličeje se vracela barva. "Zkuste být co nejvíce bez pohybu, dokud pro vás nepřijdou mí přátelé." Zamávala rukou ve vzduchu po Wellsovi a jeho skupině. "Pomohou vám se dostat do bezpečí."
"Clarke," zamumlal doktor Lahiri a jako by měl vyschlé hrdlo. Natáhla se pro její láhev s vodou a přiložila ji k jeho puse. Dal si jen malý lok a pokračoval. "Je mi líto, co jsem řekl posledně. Tví rodiče by na tebe byli moc hrdí. Já jsem na tebe moc hrdý."
"Děkuji," řekla Clarke tiše, přemýšlejíc, zda doktor Lahari opravdu věří, že její rodiče jsou mrtví nebo se jen stále tak moc bál říct jí pravdu. "Omlouvám se za ... za ztrátu nervů."
I přes bolest se usmál. "Přál bych si, abych měl na svědomí Tvůj levý hák, jako mám Tvé chirurgické dovednosti."
Dalších několik hodin plynuly jako v oparu. Clarke si sotva všimla, že svítá, kromě faktu, že najednou bylo sešívání snazší. Když bylo už slunce vysoko na obloze, všichni nezranění Kolonisté byly odvedeni do tábora a velká část zraněných už byla také odnesena. V průběhu rána několik dalších členů stovky přišlo k jezeru pomoci a hledat své rodiče v množství nových příchozích. Ale to malé číslo šťastných znovushledáních bylo deprimující. Zdálo se, že rodinám dětí ze stovky nebyla dána prioritní místa na transportérech, jako by nikoho nezajímalo, že jejich děti byly poslány na nemožně nebezpečnou misi na Zemi.
Clarke dokončila dlahu pro nohu starší paní a trochu se protáhla, než se posune k dalšímu pacientovi. Všimla si, že skupina strážných, kteří před chvílí stáli okolo v kruhu, odešli pomoci odnést zraněné do tábora. Mohla si jen doufat, že budou dost soustředění na pomoc Kolonistům, že nebudou mít čas hledat chlapce, co postřelil Kancléře.
Její oči se zastavily na strážném, který jí byl nepříjemně povědomý. Delší dobu na něj zírala, aby zjistila, proč jí je najednou tak divně. Stál ve středu pomalu se pohybujícího hloučku a naváděl je pomocí jedné ruky, tu druhou, zraněnou, měl u hrudi.
Clarke se otočila tak rychle, aby si jí nevšiml, a rovnala obvazy zatímco v mysli pátrala po jméně strážného.
SCOTT!
Scott byl často přidělen na hlídku zdravotního centra během jejího učení a Clarke se dost děsila jejich častého setkávání. I když strážní obvykle nijak nespolupracovali s doktory ani učni, pokud nebyl nějaký problém. Scott byl expert v tom, dávat o sobě vědět. Nebyl o moc starší, než ona, a bylo na něm něco sarkastického a všetečného. Nikdy se nepodíval na pacienty, když byl v místnosti - jen na doktory a další strážné, jako by byl pro ostatní až moc dobrý. Ale co Clarke opravdu znepokojovalo, bylo, jak se choval, když byl s ní o samotě a kam až dokázal zajít, aby se mu to podařilo.
Clarke se musela přemáhat, aby nezačala utíkat, když se blížila k lékařskému centru. Měla už skoro 20 minut zpoždění na schůzku s doktorem Laharim, ale trest za "nebezpečné chování" byl ještě horší, než za nedochvilnost. Opozdit se znamenalo mít problém u jejího supervizora, porušení jednoho z pravidel lodi znamenalo čelit Radě. Bylo jen vzácné, že by strážní někoho zapsali jen za běhání, ale chlapec, který hlídal lékařské centrum nedávno získal pověst striktního a šikanujícího hlídače.
Clarke zahnula za roh a povzdechla si. Doufala, že projde do centra nezpozorována, ale Scott stál přímo u dveří. Byl k ní otočený zády, ale ona ho poznala, podle jeho ramen a mastných blond vlasů, které vždy vypadaly delší, než povolují předpisy. Zrovna byl uprostřed nějakého důležitého rozhovoru, ale až když přišla blíž zjistila, že drží nějakou ženu za zápěstí. Držel je obě u sebe za jejími zády. Byla to jedna z pracovnic centra z Arkádie a podle všeho šlo jen o zapomenutý pas, ale Scott si dal řevem záležet, aby to všichni slyšeli. Většina strážných by ji nechala jít s napomenutím, ale ne Scott, který z toho dělal velkou show, když ji nasazoval pouta. Ubohá žena měla slzy v očích a sotva mohla zvednout hlavu, když se Clarke proplížila okolo.
V jejím žaludku se mísilo rozhořčení a znechucení, ale nedovolila si se podívat zpět. Stála a nic nedělala. Kdyby se pokusila se do toho zaplést, Scott by té ženě vyhrožoval daleko horšími věcmi, jen aby ukázal Clarke, jakou má moc. Když Clarke začala vídat pacienty, vytěsnila onen incident z hlavy. To je jedna z věcí, které na medicíně milovala, to jak se její mysl mohla stoprocentně soustředit na úkol, který měla před sebou a nezanechávala místo na starosti jejího života. Ani její rodiče, Lily nebo otřesné tajemství, které musela před Wellsem držet.
Nicméně později toho dne, když byla zaneprázdněná čištěním poraněného kolene pětileté dívky, nebylo jak se vyhnout kontaktu se Scottem, který bez pozvání vtrhl do její vyšetřovny.
"Co chceš?" zeptala se Clarke, nesnažíc se zamaskovat to, jak ji irituje. Jedna věc je se chovat na chodbách, jako by byl Kancléř koridorů. Druhá věc ale je, vtrhnout do vyšetřovny, když tam má pacienta.
Zamával Clarke před obličejem poraněným prstem a ušklíbl se.
"Ta mrcha mě prostě kousla, když jsem ji poutal!"
"Hlídej si slovník, prosím," zasyčela Clarke a střelila pohledem po malé holčičce, která vykuleně koukala na Scotta. Nepříjemně se zasmál.
"Vsadím se, že už slyšela i horší slova. Vypadá jako Waldeňanka."
"Nejsi náhodou taky Waldeňan?" zeptala se s nejlépe napodobeným tónem Glass a jejich nafoukaných kamarádek. Ignoroval jeji poznámku a přistoupil o krok blíže.
"Potřebuji vaše služby, doktorko," řekl hlasem, který se zdál být uštěpačný, až výhružný.
"V tom případě se posaďte venku, podívám se na to až skončím tady s Cressidou."
"Jsem si jistý, že malá Cressida"-hodil hlavou směrem k holčičce-"rozumí tomu, že člen ochranky trpí, protože byl zraněn, zatímco se dnes ráno postaral o hrozbu řádu Kolonie. A že jsem ve spěchu, abych se mohl vrátit do práce a chránit tuto loď."
Clarke bojovala s nutkáním protočit oči. Zvládla udržet své výrazy neutrální, zatímco stříkala desinfekci na Cressidino koleno a pomalu a lehce přes něj dala obvaz.
"Tak je hotovo. Jen to udrž čisté a suché alespoň do zítřka, ano?"
Cressida přikývla, seskočila z nemocničního stolu a běžela za matkou, která čekala venku. Clarke se otočila ke Scottovi a natáhla ruku. Položil své zápěstí do její dlaně, aby si mohla prohlédnout jeho prst.
"Na tohle budeš potřebovat skutečného doktora," řekla, pustila jeho ruku a ustoupila o krok zpět. Zvedl obočí a posměšně se usmál.
"Koho? Toho staříka, co mu jsi furt v patách? Ne, děkuju."
"Doktor Lahiri je na lodi nejrespektovanějším doktorem."
"Jo, no, on není zrovna ten, koho chci, aby mi zkontroloval moje další zranění."
"O čem to mluvíš?"
"Ten Arkádiánskej odpad se mě pokusil i kopnout. Srazil jsem ji na zem, ale nějak se ji povedlo mně kopnout do slabého místa, jestli víš, co myslím."
Clarke si vzdychla."Máš nějaké modřiny?"
"Neměl jsem čas se na to dívat," řekl Scott samolibě. "Nechceš mít tu čest?" Začal si rozepínat přezku pásku a šel blíž ke Clarke.
"Měla bych zavolat sestru," řekla Clarke a blížila se k intercomu.
"Tak moment." Scott chytil Clarke za paži svou dobrou rukou a přitáhl ji zpět. "Nepotřebuji sestru. Já jen potřebuji, abys odvedla svou práci... Doktorko."
Ještě než mohl říct cokoliv dalšího, se za ním otevřely dveře a přikráčel Wells, který v uniformě vypadal ještě vyšší, než obvykle. Scott se postavil do pozoru a hleděl do země. Clarke si nemohla pomoci a přes Scottovo rameno se na Wellse usmála.
"Jsem si jistý, že tuto učnici medicíny nezdržujete od její práce, že ne?" zeptal se Wells pevným hlasem, ale v očích mu byla vidět hravost.
"Ne, pane," řekl Scott.
"To rád slyším, strážníku. Pokračujte tedy v té své."
"Ano, pane."
Clarke jen tak stála na místě, dokud se za Scottem nezavřely dveře, pak přištoupila k Wellsovi a obtočila své ruce okolo něj. Chytl ji za bradu a lehce políbil na rty.
"Děkuji, důstojníku Jaho."
"Nemáte zač, učnice Griffinová."
Clarke byla vyčerpaná. Od předešlého večera nic nejedla a všechno jídlo, které našli na místě havárie rozdaly mezi přeživší. Jejich skupina se střídala v jejich doprovázení do tábora a už zbývalo jen několik zraněných, o které bylo třeba se postarat. Odkládala to, jak jen mohla, ale nebyla možnost jak se vyhnout konfrontaci se Scottem. Seděl na kládě na kraji mýtiny a hleděl na ni, když se přibližovala.
"Myslel jsem, že se ke mě vůbec nedostaneš," řekl se stisklými rty do podivného úšklebku.
"Omlouvám se za čekání," odpověděla Clarke, která stále doufala, že ji po těch dlouhých měsících, které strávila na samotce a týdnech na Zemi, třeba ani nepozná.
"To je v pohodě, doktorko. Trvalo mi dlouho, dostat se na Zemi, jen abych konečně viděl vaše lékařské schopnosti. Vzpomínám si, že minule jsme byli vyrušeni."
Sevřelo se jí srdce. Scott si přesně pamatoval, kdo je a nezdálo se, že by od posledně vyspěl.
"Tak se na to podíváme." Gestem ukázala, že chce vidět jeho zápěstí. Natáhl k ní ruku. Její žaludek začal protestovat sotva se dotkla jeho kůže. Opatrně otáčela ruku ze strany na stranu.
"Takže už jsi konečně opravdová doktorka?" zeptal se Scott. "Teď už si asi nemůžeš být choulostivá při prohlídkách, co?"
"Ne tak úplně," odpověděla, aniž by se mu podívala do očí. "Nikdy jsem nedokončila trénink, ale tady dole jsem k doktorovi nejblíž."
"No, doktorka nebo ne, měla bys odvést tu nejlepší práci." Zavrtěl prstem v její dlani. "Tohle je konec konců ruka, kterou střílím."
Clarke vytáhla z brašny obvaz a začala mu zavazovat zápěstí a ruku. "Zlomené to není," řekla, aby odvrátila konverzaci jiným směrem tak rychle, jak to půjde. "Ale budeš ji nějakou dobu muset šetřit, aby otok zmizel." Hluboce se nadechla a podívala se mu přímo do očí. "Což by neměl být problém, když se tady loví šípy a kopím, ne pistolemi."
Scott se s ní potkal nepříjemným pohledem. Kůži na jejich rukou okamžitě zasáhla husina. "Nemluvil jsem o střílení zvířat," řekl s úplným klidem. Ještě než se ho Clarke mohla zeptat, co tím myslel, zalomil hlavu a na tváři se mu objevil výraz, který jí dříve nahnal pocit nutnosti dát si sprchu. "Takže, proč si nedokončila svůj trénink?"
"Ještě před koncem mě dali na samotku," řekla Clarke, aniž by se mu podívala do očí.
"Na samotku? Tebe?" Na chvíli se utišil, pak se uchechtl. "Malá slečna Perfektní, na samotce. A víš ty co? Mě nevadí nechat se opečovávat odsouzencem. Tak nějak jsem celou tu dobu věděl, že je v tobě schovaná zlá holka." Ztišil hlas, když okolo procházela žena v důstojnické uniformě, která mluvila s mužem, jež Clarke nejasně poznávala. "Doufám, že sis sebou sem dolu vzala i tu svou uniformu. Vždy se mi líbilo jak v tom vypadaly tvoje-"
"Tak, jsi hotový," řekla rychle s předstíraným nadšením, když mu lepila obvaz náplastí a pořádně ji při tom zmáčkla, ignorujíc jeho bolestí pokřivený obličej. "Uvidíme se."
Aniž by se na Scotta podívala, Clarke pospíchala pryč a otřásla se, jako by se snažila setřást tíhu jeho přetrvávajícího pohledu.


2 komentáře:

  1. Super! chcem sa len opýtat že kedy bude dalšia kapitola? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, na další kapitole pracuju, ale momentálně jsem měla zdravotní (a díky tomu i studijní) problémy a tak blog trochu stál, ale už se to snažím dohánět :)

      Vymazat