22. 4. 2017

Příběhy z druhé ruky #6

Dlouho se tu neobjevila vlastní tvorba, protože mám příliš práce se čtením té cizí. Nevadí mi to, ale myslím, že je zase čas vám ukázat něco, co vymyslela moje hlavička. Myslím, že myšlenka second-handů je dobrá v tom, že se částečně neplýtvá oblečením, ačkoliv je v dnešní době spousta lidí, pozérů a pokrytců, kteří i kdyby se jim jakákoliv věc ze sekáče líbila, tak si ji z jejich "principu" nevezmou a raději si koupí něco v obchodě, co je "cool" a třeba se jim to ani tolik nelíbí. Stačí mít ale šikovné ruce, jako slečna v dnešním příběhu, a sekáčová věc se může rázem proměnit v něco nového a moderního. Čtěte dál!

Říká se, že někdy je změna krok k lepšímu. Některé věci vzniknou tak a dopadnou úplně jinak, než by se čekalo. Dá se říct, že náš příběh je jeden z těch, kterých se to právě týká.
Začínáme někde v Číně, kde nás nejprve dají dohromady. Pokračuje to cestou po vodě, vzduchem i po silnici a trvá to několik měsíců, než se dostaneme do rukou "skutečným" lidem. 
Jedním z těch našich skutečných lidí byla Veronica, studentka prvního ročníku university v Berkeley. Je to jedna z těch slečen, která má ráda nové oblečení, a to nejlépe alespoň jednou do týdne. Nikdy se moc nestarala co kolik stojí nebo jakou hodnotu mají peníze obecně. Jak jste už určitě uhádly, nebyla z chudé rodiny. Její tatínek si vedl poměrně dobře jako právník a její maminka byla úspěšná podnikatelka.
K nám přišla, když se jednoho úterního odpoledne nudila v místním obchodním domě a čekala, až se její Volkswagen beetle červené barvy bude blýskat z místní automyčky. Nepochybně nezapomněla na pořádnou vrstvu vosku. Podle hlasitých telefonátů hledala outfit na některou z akcí na pláži, která se má zanedlouho konat. Nejspíš ji přišla naše bleděmodrá barva to pravé, co jí ladí s plavkami a botami v dalších taškách, které se jí houpaly na předloktí vedle Michael Kors kabelky - nepochybně pravé -  s huňatou bambulí na klíčence.
Když nás donesla domu a vyvěsila ve svém skvostném pokoji plném masivního dřeva a luxusu, zhruba týden jsme se nehnuly. Pak ale přišel den D, kdy si více než 2 hodiny upravovala vlasy, make-up a zkoušela tisíc outfitů, až nám přišlo, že nakonec si nás ani nevezme. Přesto ale zůstala u volby, kterou udělala už před týdnem v obchodě a oblékla si nás.
S upřímností můžeme říct, že ten večer byl divoký. Hlasitá hudba, spousta lidí, písek všude a stejně tak i alkohol a jím opojení mladiství. Za chvíli už byla tma, všichni byly očividně v nejlepší náladě a uvolnění - no, někteří až moc. Tak se stávalo, že sem tam někomu ujela ruka a vylila se sklenička nebo si jen neuměl uhlídat svou cigaretu. Vrcholem všeho byl moment, kdy se jedné slečně zaseklo povolené oko kabelky na nás a trhnutím se v místě trupu otevřela trhlina - něco jako když si člověk rozsekne koleno. Třešničkou na dortu (říkají to lidé tak?) byl fakt, že po koupání už si Veronica neoblékla plavky a tak celá pláž měla na co koukat.
Jestli se to Veronici nějak dotklo nevíme, protože téměř okamžitě nás naoko zašila a odnesla do second-handu, což je zvláštní, protože od člověka jejího charakteru byste čekali rovnou popelnici. Nejspíš ale chtěla alespoň část peněz zpět, aby si na uklidnění koupila něco nového, co může později zase zničit.
Jistě není divu, že v second-handu jsme nebyly nejžádanější kousek a tak jsme si tam nějaký čas taky pobyly. Protože kdo by měl asi zájem o roztrhané a halabala zašité šaty? Docela jsme se divily, že nás v sekáči vůbec nechali tak dlouho. Nakonec se ale přeci jen objevil někdo, kdo o nás stál, a tím člověkem byla Hannah
Hannah studovala střední školu se zaměřením na šití a módu a měla obrovský talent a nadání pro přešívání věcí. V sekáči nešla po věcích, co vypadaly dobře, hledala věci, které ona sama může proměnit v hezké a originální kusy. Kromě nás tak brala i nějaká lehce odraná trika nebo věci s hezkým vzorem či krajkou, kterou by zase mohla použít jinde. Co zamýšlela s námi nám zprvu nebylo úplně jasné - na trhana totiž nevypadala, tak proč roztrhané šaty?
U ní v pokoji to bylo úplně jiné, než v pokoji, který měla Veronica. Hezčí. Byly tu plné skříně oblečení, stojan s rozpracovaným modelem, různé hromádky kusů látek po zemi i na stole a na nástěnce a po stěnách obrázky z módních časopisů. Takový klasický návrhářský bordel. Nás zatím v tašce s dalšími kusy hodila jen halabala do rohu místnosti a do půlnoci prohlížela web, než usnula vyčerpáním ještě v oblečení, ve kterém přišla.
Druhý den se probudila do víkendového rána a chystala se dělat velké věci. pověsila si nás na ramínko, párkrát něco počmárala, zapíchla špendlík nebo si načrtla něco na papír a pak ŠMIK! A po minutě byl náš vrchní, roztrhaný, kus pryč. Možná si říkáte, jestli nás to nebolelo, ale pamatujte, že jsme jen kus oblečení - my necítíme bolest. A nebo jo?
Hannah strávila několik dalších hodin šitím, nákresy, hledáním všeho možného po pokoji a šuplících, než byla konečně spokojena se svým výsledkem. A my taky. Nášivka motýlka do místa, kde Veronica zanechala díru od cigarety. Všitá podsuknička z jiných, lehce roztrhaných šatů nám dodala na objemu a lehká krajka v pase lehce podtrhla celkový vzhled.
Takže ačkoliv si nás Veronica nevážila a bylo jí jedno, kolik utratí za něco, co po týdnu zničí, věděly jsme, že v Hanniných rukách jsme na správném místě. Protože pokud se dostanete k někomu, kdo má v oku jiskru a v hlavě inspiraci, váš život nebude nikdy nuda. A proto ani náš nebyl, protože Hannah vždycky napadlo něco nového a tak jsme mohly měnit podobu kolikrát se jí jen zachtělo. A vždycky nás jako novou a módní sukni nosila s hrdostí. A tak to má být nebo ne?


2 komentáře:

  1. To je hezký příběh :) dodnes mě mrzí, že jsem nešla na nějakou takovou uměleckou školu, kde bych se naučila šít, ale na to snad není nikdy pozdě ne? Taky o módě hodně přemýšlím ( i když samozřejmě si občas koupím něco rychle, bez rozmyslu, je to už mnohem méně, než třeba dříve).
    Díky za tenhle příběh, je moc hezký a takových lidí jako je Hannah by mělo být víc. Snad se jí časem taky stanu (alespoň trochu) :)
    Kačka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) určitě není pozdě, šití je věc, na kterou není potřeba tak úplně škola, jako spíš zručnost a představivost :) já sama si už i bez školy ušila celý kostým Pikachu :D Děkuji za chválu a čas na přečtení článku :)

      Vymazat