V těch "dávných časech", jak se knižně říká, jsem byla zbrusu nová a pro všechny dost žádaná. Byla jsem součástí toho arzenálu, který doma každý chtěl mít. Někdy se ale až divíte, kdo všechno si vás může dovolit. Jako třeba Jan. Jan byl zhruba 40 let starý muž, který z počátku vypadá, jako by si spletl vchod - putyka je o 2 bloky dál! Když ale Jan otevřel peněženku, nebylo v ní tak prázdno, jako v jeho hlavě. A bohužel, na to přesně prodavačky slyší.
Jan do našeho obchodu přišel někdy kolem poledne, a už v tu dobu byl cítit cigaretami, benzínem a bůh ví, čím ještě. I tak to ale prodavačka nevzdala, a bohužel mu přihrála pod ruku mne. Jan byl samozřejmě na vážkách, i tak mne ale čapnul a hnal se semnou do kabinky. Obléknout se, mu trvalo asi 20 minut - na svlékání se ani neptejte.
Slečny, které tu pracují, mají bohužel dobrý vkus i odhad, proto se Jan cítil dobře a rozhodl se, že si mne vezme. Zaplatil by pravděpodobně jakoukoliv částku - ne, že by byl rozdavačný, ale byl tak pod obrazem, že ani nevnímal, kolik mu pokladní účtovala. No, a "hurá", cestovala jsem s ním ven z obchodu. Do teď mi chybí prostředí našeho krámku, možná bych byla i radši, kdyby se nenašel nikdo, kdo by si mne oblékl.
To se ale naneštěstí nestalo a my z tuzexu zabočily rovnou do snad největšího pajzlu v Praze! Všude samý opilec nebo mládež, které očividně ještě nebylo ani blízko k 18. Servírka od pohledu nepříjemná a hlavní číšník (říká se jim tak vůbec, v téhle cenové skupině?) tlustý, umorousaný a slizký. Jan tu ale je očividně jako doma - každý, kdo ještě dokáže mluvit, ho zdraví, má zde své místo a servírka se ho ani neptá, co si dá a nese mu ke stolu rovnou sklenici piva a nějakého panáka. Podle výrazu, který měl, když ho vypil, to moc dobré nebylo - i tak si ale objednává další.
A pak přišla ta chvíle. Nejhorší moment mého života. Rozhodl se totiž, že tohle prostředí je asi dost nóbl na to, aby si mne mohl obléknout. Můžu vám popsat, jak oblékání vypadalo několika monology:
"Tak pojď sem. Taaak, teď triko dolu... au.. AU. Asi bych si měl sundat nejdřív bundu.. tak.. jedna ručka.. au, blbej stůl.. druhá ruka.. fuj.. fuf.. a je to.. triko pitomý... au.. kdo sem dal tu židli.. au... tak, teď knoflíky.. sakra.. no tak.. do prdele práce.. blbá košile.. no, a je to.. tak.. sedí.. do prčic teď zapnout ty debilní knoflíky.. já se na to.. no tak.. ZAPNI SE!!!.. ještě 2.. no a je t-.. (uvědomil si, že mne zapnul o jeden knoflík špatně) cože?!.. ZASRANÁ KOŠILE!... fajn, tak ještě jednou.. no.. tak sakraaa... nemám na tebe celej den.. za ty prachy by se měla zapínat sama!.. no.. au.. tak.. a jsme tam."
Celkem se uhodil asi 10x, což je o 10 víc, než by zvládl normální člověk. Divím se, že mě vzteky neroztrhal. Každopádně to byl první a zároveň poslední den, kdy mne měl na sobě. Ten den (a pak i večer a noc) jsem byla svědkem spousty věcí, které raději schovám do svých rukávů. Co je důležité je to, jak jsem dopadla. Pach, který byl něco mezi cigaretami, tvrdým alkoholem, pivem a různými lidskými tekutinami. Několik děr od cigaret a sirek. Ušpiněný límeček a několik fleků až na zádech. Jak se mu to podařilo nechcete vědět ani vy a ani já.
Každopádně tak to bylo a tak to, naštěstí, i skončilo. Tímhle jedním večerem. Večerem, který mě poznamenal už napořád. Nakonec mě hodil do skříně a několik dnů, možná i týdnů, jsem tam prakticky hnila. Ač to bylo neuvěřitelné, tenhle člověk měl ale někoho, kdo se o něj staral a tak jsem se po té době dostala ven a nějaká slečna se pokusila mne vyprat. Ale i když se ale snažila jak chtěla, ten puch se semnou nesl pořád. Nakonec to vzdala i ona, složila mne a dala na dno skříně.
Bylo to, jako když zvířata hibernují, prostě jsem na několik let usnula věčným spánkem, protože světlo se ke mě prakticky nedostalo a ničí ruce na mne několik měsíců nesáhly. A než si sténat nad špatným životem, ponořila jsem se do dlouhého spánku. Tak dlouhého, že mne z něj dostaly až hlasy, které jsem ještě neslyšela. Najednou mě držely úplně cizí ruce a dívaly se na mě cizí oči.
Zdálo se, že Jan už ve svém bytě několik let nebydlí. Dokonce se zdálo, jako by uplynula minimálně 10ka roků, co jsem naposledy viděla světlo světa. Tohle tedy musely být nový nájemníci, kteří se prohrabují bordelem, který tu Jan po sobě zanechal - od posledně toho hodně přibylo. Nicméně nějakého vášnivého comebacku jsem se ani tentokrát nedočkala.
Vzpomínáte, jak jsem řekla, že doba se mění? S dobou se mění i móda. Pro tyhle lidi už jsem asi nebyla parádní košile z tuzexu a v mém stavu už se tomu ani nemůžete divit. Ke všemu pachu z minulosti se přidala ještě zatuchlina - je to jako když vy, lidi, jdete spát a probudíte se se špatným dechem. Až na to, že mě pasta ani ústní voda nepomůže. Už nikdy.
Ze skříně jsem tedy mazala rovnou do krabice s nápisem "darovat". Nakonec se nás tu sešla docela hromada - divím se, že krabice "vyhodit" byla docela prázdná. Tihle lidé jsou asi hodně šetrní. Naše krabice pak cestovala mezi náručemi do aut, až se nakonec ocitla v secondhandu někde kousek od náměstí. Lidí se tu denně protočilo mnoho, ať už ti podobní Janovi, snobsky vypadající ženy, hledající značku za levný peníz nebo skromné rodiny, které nechtějí za oblečení utrácet více, než za jídlo. Docela dlouho jsem si tu pobyla, zažila jsem i 2 stěhování, protože majitelce bylo líto cokoliv vyhazovat, ani když už to v obchodě leželo dlouho. Byla to milá žena. Podle ní má každý kus svého kupce, jen musíte být ve správném čase na správném místě.
Což se jí asi povedlo, protože po několika letech se objevil Štefan. Ač nevypadal nijak bohatě, což se v tomhle krámu asi ani nedá čekat, bylo vidět, že si přišel pro něco specifického. Koukal jen po několika kusech, neprojížděl triko za trikem, jak to bývá u většiny zvykem. Povětšinou to byla džínovina nebo flanel. Když narazil na mě, byl v jeho očích vidět záblesk jiskry. Pravděpodobně našel, co hledal a měl s námi jasné úmysly. Okamžitě tedy došel k pokladně a zaplatil.
Nastává moment, kdy vám prozradím, co bylo menším zlem, než život s Janem a dlouhé čekání v Secondhandu. Štefan byl asi 19-letý chlapec, střední postavy, silné ruce a tmavší, zacuchané vlasy. Bydlí s jeho otcem a matkou na kraji města, blízko lesu a stájím. Mezi jeho vášně patří kytara a koně. A přesně proto si mě pořídil a bohužel nemluvím o kytaře.. Ona totiž práce s koni není úplně čistá. Když je hodně teplo, všude je prach a když je vlhko, tak se zase hlína mění v bláto. Na to všechno nemůžete nosit obyčejné oblečení, abyste se nezašpinily. No.. A od toho jsem tu byla já. Bylo mu jedno, jak jsem páchla předtím, protože teď ten odér přebil nový pach - vůně stájí,ohně a sena. Místo fleků od rumu nebo vína se objevily skvrny od trávy. Díry od cigaret vystřídaly díry z pádů nebo od vidlí.
Tenkrát v tuzexu jsem si snila o jiném životě. O životě bez zápachu a skvrn. Tenhle život nebyl skvělý, nebyl ani příliš dobrý. Točit o něm film, zařadily by ho do hororů a tragédií. Když bych si ale měla vybrat, nebojím se říct, že radši vidím svět z koňského hřbetu, než z okna zaplivané putiky.
Každopádně tak to bylo a tak to, naštěstí, i skončilo. Tímhle jedním večerem. Večerem, který mě poznamenal už napořád. Nakonec mě hodil do skříně a několik dnů, možná i týdnů, jsem tam prakticky hnila. Ač to bylo neuvěřitelné, tenhle člověk měl ale někoho, kdo se o něj staral a tak jsem se po té době dostala ven a nějaká slečna se pokusila mne vyprat. Ale i když se ale snažila jak chtěla, ten puch se semnou nesl pořád. Nakonec to vzdala i ona, složila mne a dala na dno skříně.
Bylo to, jako když zvířata hibernují, prostě jsem na několik let usnula věčným spánkem, protože světlo se ke mě prakticky nedostalo a ničí ruce na mne několik měsíců nesáhly. A než si sténat nad špatným životem, ponořila jsem se do dlouhého spánku. Tak dlouhého, že mne z něj dostaly až hlasy, které jsem ještě neslyšela. Najednou mě držely úplně cizí ruce a dívaly se na mě cizí oči.
Zdálo se, že Jan už ve svém bytě několik let nebydlí. Dokonce se zdálo, jako by uplynula minimálně 10ka roků, co jsem naposledy viděla světlo světa. Tohle tedy musely být nový nájemníci, kteří se prohrabují bordelem, který tu Jan po sobě zanechal - od posledně toho hodně přibylo. Nicméně nějakého vášnivého comebacku jsem se ani tentokrát nedočkala.
Vzpomínáte, jak jsem řekla, že doba se mění? S dobou se mění i móda. Pro tyhle lidi už jsem asi nebyla parádní košile z tuzexu a v mém stavu už se tomu ani nemůžete divit. Ke všemu pachu z minulosti se přidala ještě zatuchlina - je to jako když vy, lidi, jdete spát a probudíte se se špatným dechem. Až na to, že mě pasta ani ústní voda nepomůže. Už nikdy.
Ze skříně jsem tedy mazala rovnou do krabice s nápisem "darovat". Nakonec se nás tu sešla docela hromada - divím se, že krabice "vyhodit" byla docela prázdná. Tihle lidé jsou asi hodně šetrní. Naše krabice pak cestovala mezi náručemi do aut, až se nakonec ocitla v secondhandu někde kousek od náměstí. Lidí se tu denně protočilo mnoho, ať už ti podobní Janovi, snobsky vypadající ženy, hledající značku za levný peníz nebo skromné rodiny, které nechtějí za oblečení utrácet více, než za jídlo. Docela dlouho jsem si tu pobyla, zažila jsem i 2 stěhování, protože majitelce bylo líto cokoliv vyhazovat, ani když už to v obchodě leželo dlouho. Byla to milá žena. Podle ní má každý kus svého kupce, jen musíte být ve správném čase na správném místě.
Což se jí asi povedlo, protože po několika letech se objevil Štefan. Ač nevypadal nijak bohatě, což se v tomhle krámu asi ani nedá čekat, bylo vidět, že si přišel pro něco specifického. Koukal jen po několika kusech, neprojížděl triko za trikem, jak to bývá u většiny zvykem. Povětšinou to byla džínovina nebo flanel. Když narazil na mě, byl v jeho očích vidět záblesk jiskry. Pravděpodobně našel, co hledal a měl s námi jasné úmysly. Okamžitě tedy došel k pokladně a zaplatil.
Nastává moment, kdy vám prozradím, co bylo menším zlem, než život s Janem a dlouhé čekání v Secondhandu. Štefan byl asi 19-letý chlapec, střední postavy, silné ruce a tmavší, zacuchané vlasy. Bydlí s jeho otcem a matkou na kraji města, blízko lesu a stájím. Mezi jeho vášně patří kytara a koně. A přesně proto si mě pořídil a bohužel nemluvím o kytaře.. Ona totiž práce s koni není úplně čistá. Když je hodně teplo, všude je prach a když je vlhko, tak se zase hlína mění v bláto. Na to všechno nemůžete nosit obyčejné oblečení, abyste se nezašpinily. No.. A od toho jsem tu byla já. Bylo mu jedno, jak jsem páchla předtím, protože teď ten odér přebil nový pach - vůně stájí,ohně a sena. Místo fleků od rumu nebo vína se objevily skvrny od trávy. Díry od cigaret vystřídaly díry z pádů nebo od vidlí.
Tenkrát v tuzexu jsem si snila o jiném životě. O životě bez zápachu a skvrn. Tenhle život nebyl skvělý, nebyl ani příliš dobrý. Točit o něm film, zařadily by ho do hororů a tragédií. Když bych si ale měla vybrat, nebojím se říct, že radši vidím svět z koňského hřbetu, než z okna zaplivané putiky.
Žádné komentáře:
Okomentovat