Vybraný příspěvek

HUMBOOK FEST 2019!

20. 4. 2016

Příběhy z druhé ruky #1

V televizi se často setkáme s příběhy typu "kdyby zvířata uměla mluvit/hračky uměli mluvit/auta uměli mluvit" atd. Zajímali jste se ale někdy, jaký příběh vypráví třeba vaše triko ze sekáče? A kdyby vám ho mohlo prozradit, chtěli byste ho slyšet?
Sekáčová mánie byla velmi populární, pak byla na úpadku a až odsuzovaná, nicméně teď se zase vrací do "módy", pokud se to tak dá nazvat. Second-hand má to kouzlo, že vše je zde omezeno na jeden kus a jednu velikost, jedná se totiž o koupi příběhu - ne jen oblečení. Kdo z vás někdy přemýšlel nad tím, jaký příběh asi nosí vaše oblíbené sekáčové triko? Nebo jak se tak krásné šaty dostaly zrovna do second-handu? A kdybych byla kouzelná víla kmotřička a řekla vám, že vás čeká série několika příběhů, které vám řekne samo oblečení, zajímalo by vás to?
A kam nás zavede první příběh téhle série? Nechte se překvapit. :)


No.. jak začít. Možná tak, jak sem začalo já. Jako kus látky někde v čínské dílně, kde ze mě kousek po kousku, nitku po nitce, udělali v manufaktuře triko. To, jak vypadám, si zase vzali do parády v Americe, kam mě několik dní - možná i týdnů - vezli v krabici s dalšími miliony kusů. Tam na mě pak natiskli tenhle potisk - Rolling Stones - jooo, tenkrát jsem ještě nemělo tušení, co to je. Byl to smutný život, prakticky jsem akorát leželo v obalu, v hnusném skladě, na polici složeno vedle hromádky triček s nějakými Beatles.
Tenhle sklad mi lezl dost na nervy. Byla tam tma a prakticky nic, co by stálo za výraznější zmínku. Tedy alespoň do chvíle, dokud pro mě nepřišel ten maník - už už jsem si myslelo, že konečně uvidím něco ze světa, ale houby. Z police rovnou do krabice. Můžu vám říct, že cestování tímhle stylem už mi pomalu začalo lízt rukávem
Všechno má ale dobrý konec. Z krabice mě pak vytáhl Randy Marks. Tuším, že mu tenkrát bylo kolem 17 let. Řeknu vám, to byl vážně super kluk. Díky němu jsem vlastně konečně pochopilo, kdo jsou ty válící se kameny a dokonce už konečně i vím, kdo jsou ti brouci. Joo, Randy byl frajer. Život s ním byl jedna velká jízda. Nezapomenu, jak jsme se několikrát tajně plížili oknem nebo kolem ložnice jeho rodičů a pak se projížděli autem s tvrdou muzikou nebo si užívali hlasitou hudbu a tlačenici na koncertech. Pochopilo sem, jak skvělý pocit to je, jen tak sednout s partou do auta a jet bůh ví kam, dokud nás to nepřestalo bavit a nejeli jsme zpět. 
Randy měl skvělý život a díky tomu i . Bylo jsem jeho nejoblíbenější, nesčetně fleků od kečupu a hořčice z hotdogů, které naštěstí mamka šikovně dostala dolů - řeknu vám, pračka není žádná sranda, ještě, že nemám co zvracet - by vám to i dokázalo. Jenže lidi jsou zvláštní, víte? Jsou zvláštní v tom, že rostou a dospívají. Z Randyho, z toho divokého teenagera, se stal manažer nějaké hudební společnosti - alespoň k něčemu mu bylo to půlnoční mlácení do bubnů. Jenže v téhle branži už se nosí trochu jiný dresscode, než koncertové triko, ačkoliv to má k oboru blíž, než cokoliv jiného. Ne ne, tam už frčí kravata a košile, tam už pro mě není místo.


To byl nejspíš taky důvod, jak jsem skončilo v sekáči. Jednou, když Randyho manželka, Nina, při stěhování probírala věci, narazila na mě, jak se krčím vzadu ve skříni. Nevím, zda Randy už zapomněl, co jsme spolu prožily, nicméně rozhodl se, že v jeho životě už je třeba moje místo uvolnit. Proto mě - alespoň ne v krabici - odvezl do místního second-handu. No, pořád lepší, než kdybych skončilo jako hadr na nádobí, jako jeho školní triko, ne? A v sekáči to nebylo zas tak špatné. Dokonce si i dali práci s žehlením - to miluju.
Jasně, sahalo na mě bezpočet lidí, dokonce i dívky - což nechápu, v pánském oddělení. A takové hezké holky to byly, že by si podle mě ani pánské triko oblékat neměly. Pak zase trochu "větší kalibry", jestli mi rozumíte. No, a jako poslední na mě sáhl Arthur.

Arthur Daniels. Mladý chlapec, možná jen o trochu mladší, než byl tenkrát Randy. Čekalo jsem, že i tenhle kluk bude nadšenec do muziky a že mě čeká další život na kolech a na vlnách hudby. Opak byl pravdou. Do sekáče se Arthur dostal se svojí matkou, prakticky omylem. Ona zde hledala něco pěkného na sebe a Arthur prostě jen tak brouzdal oblečením. Snažilo jsem si nevšímat toho zkyslého obličeje - to prý s lidmi puberta dělá, někdy i bez důvodu. U mě se zastavil ve chvíli, kdy už chtěla jeho maminka jít, proto mě prostě jen chňapl a odnesl ke kase. Ukázalo se, že Arthur vůbec netuší, kdo jsou a čeho dosáhli Rolling Stones. Příběhy, které jsem poslouchalo denně jako by teď byly na míle vzdálené.
Důvod, proč si mě vlastně vzal a nechal, byl čistě jen pro publikum. Arthur byl prostě pozér, rádoby cool kid, který má styl, aniž by o něm cokoliv věděl. Hrál si na hipstera, i když vlastně popíral jejich vlastní předpoklady. Vždycky jsem si myslelo, jak my, trika, máme vystihovat osobnost našeho nositele. Arhur mi dokázal, že někdy, a vlastně i docela často, o vás vaše oblečení vlastně nemusí prozradit vůbec nic. Největší problém byl v tom, že jsem bylo čistý prostředek k tomu se dostat mezi správnou partu. Prostředek k tomu vypadat cool, in a v pohodě. Jestli se to Arthurovi povedlo? To nevím. Po pravdě,... kousek mojí osobnosti s novým nositelem tak nějak... umřel.


5 komentářů:

  1. Do toho jsem se tak začetla a na konci to končí tak, že jsem z toho byla normálně smutná :D. Ale souhlasim s tim, jak oblečení dokáže změnit pohled na člověka. Těším se na další!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju beruško, jak můžeš vidět, druhý díl už je v oběhu :)

      Vymazat
  2. Úžasný nápad, začetla jsem se do toho jak už dlouho ne. c:
    http://nataliedurcak.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za chválu, možná tě bude zajímat i další díl! :)

      Vymazat