8. 3. 2017

Prvních 100: Návrat domů (Kapitola 4.)


Wells


Wells se otřásl, když se plahočil do kopce směrem k jezeru, ten den už po osmé. Nachodil už skoro 20 mil chozením tam a zpátky, zatímco vedl přeživší do tábora a pak se vracel pro další skupinu. Na mýtině bylo více dospělých, než dětí, což se zdálo skoro stejně zvláštní, jako dvouhlavý jelen, kterého viděli první týden na Zemi. Jejich přítomnost byla o to podivnější tím, že nemohli dělat nic jiného, než se v úžasu a šoku rozhlíželi po svém okolí, zatímco všichni okolo, teenageři, kteří byly ještě před pár týdny odsouzeni hnít v celách, pokřikovaly okolo instrukce do všech směrů.
Wellse taky zasáhl nedostatek šťastných shledání. Viděl pouze dva lidi, kteří našli své příbuzné, a to byli Phoeniciani. Žádný z Waldeňanů ani Arkádianů své milované na lodi nenašel.
"Nemůžu uvěřit, že jsem to dokázala," zafuněla mladá žena, když jí Wells nabídl pomoc vystoupat prudký svah.
"Měli jste ale docela drsné přistání," řekl, snažíc se zpomalit své tempo, aby ho zvládala následovat. Ačkoliv to bylo jen pár týdnů od jeho vlastního přistání, málem zapomněl, jak nesvůj se po něm cítil on sám.
"Přistání ani ne," řekla a zastavila se, aby se na něj podívala. "Na Phoenixu to bylo ... strašné." Otočila se, aby si prohlédla oblohu, pak si povzdechla a pokývala hlavou. "Moc času jim nezbývá."
Její slova byly jak pěst do Wellsova břicha. Než se stihl zeptat, co tím myslela, přišel Eric, aby mladou ženu odvedl skrz les do tábora a Wells se mohl vrátit k jezeru. Wellsovi se v žaludku usadila tíha viny. Nepotřeboval znát detaily, aby pochopil, že je pravděpodobně zodpovědný za jakýkoliv osud blížící se lidem, kteří jsou stále na Kolonii. Na Zemi se možná stal velitelem, ale na lodi byl stále chladnokrevným vrahem. Wells skoro cítil chladný kov z přechodové komory na konečcích svých prstů, když ji pootevřel a nechal vzácný kyslík mizet ven z lodi. Snažil se jen urychlit nevyhnutelné, aby se Clarke dostala na Zemi před svými osmnáctými narozeninami - před svou popravou. Ale teď věděl, že tím také urychlil zánik tisíců životů, stále uvězněných na Kolonii.
Jak se blížil k jezeru, jeho nos podráždil teď už známý pach z místa dopadu lodi. Pod pachem kouře a kovového nádechu krve a potu teď cítil něco dalšího. Chvíli mu trvalo pach zařadit, ale jakmile mu to došlo, rozbušilo se mu srdce: Byl to benzín. Vytékal z pomačkaných lodí do trávy, hlíny a vody všude okolo nich. Většina plamenů už uhasla, ale stačila by jen jedna jiskra na špatném místě, aby se toto místo proměnilo v peklo.
Pak, jako scénku z noční můry, Wells uviděl, jak se přesně to stalo. Asi sto metrů od něj vystřelil ze zuhelnatělé výsadkové lodi obrovský plamen, vyhazují do vzduchu kusy hořících trosek. "Pozor!" zařval Wells a rozeběhl se. "Uhněte všichni."
Naštěstí všichni zranění byly přesunuti do jiné oblasti, ale ve vzduchu bylo příliš kouře na to, potvrdit, že všichni ostatní jsou už v bezpečí. Funící Wells běžel vpřed, kašlajíc a hledajíc někoho, kdo potřebuje pomoc, zatímco si oči utíral do rukávů.
Slyšel slabý bzučivý zvuk, jako by něco letělo vzduchem. Podíval se vzhůru, ale neviděl nic, než tmavě šedý dým. Zvuk začal sílit, ale než mohl Wells zareagovat, cítil, jak letí vzduchem a tvrdě přistává na zemi. Snažil se přetočit, ale něco - nebo někdo - ho drželo u země. Po chvíli se závaží pohnulo a Wells se vzdechem pohlédl vzhůru. Jen pár metrů od jeho hlavy byl obrovský doutnající kus trupu výsadkové lodi. Kdyby nebyl sražen k zemi, rozdrtilo by mu to hlavu.
Otočil se na druhou stranu a spatřil nad sebou stát hubenou postavu, dívku, která na sobě měla klasické šedé kalhoty a triko z Kolonie. Natáhla mu ruku a postavila ho na nohy. "Díky," řekl Wells a zběsile mrkal, aby měl čistý obraz. Když se konečně svět začal zaostřovat, první věc, kterou uviděl, mu přinesla vlnu štěstí.
Byla to Glass.
Pohlédly na sebe ve stejný moment a na jejich tvářích se objevily dva obrovské úsměvy. Wells ji přitáhl k sobě a obtočil své ruce okolo své nejlepší kamarádky z dětství, aby ji velmi těsně objal. V hlavě se mu vybavily obrázky - roky šťastných vzpomínek se mu zpětně promítaly jedna přes druhou. Tolik se zaměřil na to, aby Clarke na Zemi následoval, že neměl čas lámat si hlavu tím, co je s Glass po tom, co utekla z transportéru, než odletěla stovka. Známá vůně jejích vlasů - směs Glassiny vůně a šamponu z Kolonie - ho naplnila klidem a na krátký moment byl Wells přenesen do starých, snadnějších, časů.
Když vyrůstali, byla jako jediná schopna zapomenout na fakt, že je kancléřův syn, jediná, kdo mu dával pocit, že není středem vší pozornosti. S Glass se mohl chovat nevyspěle, hravě a někdy i zlomyslně - jako tenkrát, když doma řekl, že se jdou dívat na nějakou nudnou královskou svatbu, ale ve skutečnosti si pustily útok žraloků na kosatku. A na oplátku se ani Glass nebála ukázat svou praštěnou stránku. Zatímco zbytek lodi viděl Glass v tom nejlepším světle, velmi dobře se chovající Féničanku, Wells ji znal jako bláznivou tanečnici a vzpomínal, jak se směje kdykoliv se bavily o Uranu.
"Nemůžu uvěřit, že jsi tady," řekl Wells, když ji odtáhl, aby se na ni mohl podívat. "Jsi v pořádku? Hrozně jsem se o tebe bál!"
"Děláš si legraci? Já se o tebe bála daleko víc," řekla. "Nikdo nevěděl, jestli jste to vůbec přežily. Jsi v pořádku? Jaké to tady je?"
Zamotala se mu hlava jen z pomyšlení na to, kolik jí toho musí říct. Stalo se toho mnoho od poslední chvíle, kdy se viděli. Zapálil jediný strom na lodi, který se podařilo zachránit ze Země před jejím zničením - alespoň si myslely, že byla zničená - jen, aby ho zatkli. Musel čelit svému otci a nakonec jako člen stovky, z které Glass utekla, odletěl na Zemi, kde posledních pár týdnů bojoval o svůj život.
"Zvláštní je, že-" začal.
"Jsou tu vůbec-" řekla ve stejné chvíli.
"Ty první," řekli oba naráz a začali se smát. Odtáhly se od sebe a jejich úsměvy lehce ustoupily, když si oba uvědomily, kde vlastně jsou a proč. Wells zápasil s otázkou, která mu bublala v krku a z Glassina výrazu bylo poznat, že ví, nad čím přemýšlí. Těžce polkl a konečně našel odvahu se zeptat.
"Víš něco o mém otci?" zeptal se.
Glass stiskla rty a její oči se naplnily soucitem - pohled, který Wells poznával z doby, kdy to bylo pár týdnů od smrti jeho matky. Wells se připravoval na cokoliv, co se mu Glass chystala říct, protože když už to musí slyšet, byl rád, že to bude od ní. 
"Nikomu toho moc neřekli," začala a měla hlas jemný a jistý. Wells zadržel dech a čekal, co řekne dál. "Ale naposledy co jsme o něm slyšeli, byl stále v kómatu." Glass zastavila, čekala, až vstřebá všechny informace.
Wells přikývl, v jeho mysli se motaly obrázky toho, jak jeho otec leží sám v lékařském centru a jeho tělesná schránka vypadá křehce, pod tenkým plátnem. Zaměřil svou pozornost na to, aby jeho výraz vypadal co nejvíce neutrální, zatímco se její slova pomalu vstřebávaly skrz hruď přímo do nejhlubší části jeho srdce.
"Dobře," řekl s dlouhým povzdechem. "Děkuju, že jsi mi to řekla."
Glass si před něj stoupla. "Wellsi," to bylo to jediné, co řekla, než ho objala, tentokrát, aby ho uklidnila. Glass ho znala až příliš dobře na to, aby se nechala jeho přetvářkou obalamutit.
Nejlepší na jejich přátelství byl fakt, že jemu to nevadilo.
Po delší době se od sebe opět odtrhly. Bylo tu totiž něco, co musel Wells Glass říct ještě před tím, než se dostanou do tábora.
"Glass," začal, "věci jsou tu trochu... jiné, než jsme od Země čekali."
Na tváři se jí mihl výraz obavy. "Co se děje?"
Snažil se vážit svá slova a vybíral je velmi vážně, ale nenašel žádný způsob, jak zaobalit šokující informace, které se jí chystal sdělit. "Nejsme tu sami. Tady. Na Zemi." Řekl to potichu, aby je nikdo okolo nich neslyšel. Čekal, až si vše, co řekl, zpracuje, než pokračoval. Zprvu se smála a chystala se říct nějaký vtip o stovkách Kolonistů okolo nich. Pak jí ale začaly jeho slova docházet a její výraz se změnil.
"Wellsi, snažíš se mi říct..." Glass se odmlčela.
"Ano. Na Zemi jsou i další lidé. Lidé, kteří se tu narodily."
Glass vykulila oči. "Cože?" Začala hlavou házet ze strany na stranu, jako by čekala, že uvidí lidi, jak na ní zírají z korun stromů okolo. "Myslíš to vážně? Ne, to nemůže být pravda."
"Jsem na sto procent vážný, Glass. Ale je to v pořádku. Jsou mírumilovní a milí. Teda... alespoň většina z nich. Je tu malá skupina, která se od nich odtrhla asi před rokem a ta je nebezpečná. Ale zbytek z nich jsou stejní, jako my." Wells pomyslel na Sashu a nemohl potlačit svůj úsměv. "Jsou dokonce dost inspirující. Zemšťané jsou dobří lidé, možná i lepší, než my. Myslím, že se od nich máme hodně co učit. Musím jen vymyslet způsob, jak to říct ostatním, aniž bych někoho vyděsil."
Glass na něj zírala, ale už nebyla tak zmatená. "Wellsi," řekla pomalu a povytáhla jeden koutek rtů. "je tu něco, co si mi neřekl?"
Podíval se na ní. "Ano, něco jsem ti zjevně ještě neřekl. Byl tu ten útok a oheň a pak tu lidem začalo být zle a nikdy bys neuvěřila, co se stalo, když-"
"Ne," skočila mu do řeči. "Něco, cos mi neřekl o těch Zemšťanech. Možná o někom specifickém?"
"Cože? Ne." Většinou mu šlo docela dobře zapírat pravdu, ale něco na jejím tónu ho donutilo se začervenat.
"Panebože," zašeptala. "Je to dívka. Zemská dívka." V jejím hlase byl slyšet radost i šok.
"Si blázen. Žádná holka tu-" sám se zastavil a s úsměvem pokýval hlavou. "Jak si to mohla vědět?"
Glass po něm natáhla ruku a zmáčkla mu paži. "Přede mnou nemůžeš mít tajemství, Wellsi Jaho. To jak si mluvil o těch inspirujícíh Zemšťanech tě prozradilo. Měl si stejný výraz jako když si mluvíval o Clarke." Její výraz přestal být hravý a svraštilo se jí obočí.
"Znamená to, že jste se rozešli? Co se stalo?"
Wells si povzdechl. "To je dlouhý příběh, ale jsem v pořádku." Usmál se, zatímco myslel na předešlý večer, kdy ležel Sashe v klíně a koukaly na hvězdy. "Vlastně víc, než v pořádku. Nemůžu se dočkat, až tě představím Sashu."
"Sasha," zopakovala Glass, trochu se zklamáním, že její jméno není víc exotické. "Kde je?"
Dřív, než mohl Wells odpovědět, se přiblížil vysoký chlapec ve strážnické uniformě. V jedné ruce držel nádobu s vodou a druhou ruku v šátku. Glassina tvář se při pohledu na něj rozzářila a nespustila z něj oči ani když jí podal nádobu s vodou a čekal, až se napije. "Děkuju," řekla a usmívala se, dokud se znovu neotočila k Wellsovi. "Wellsi, tohle je Luke."
Wells k němu natáhl ruku a potřásl si s ním. "Jsem Wells. Rád tě poznávám."
"Já vím. Samozřejmě jsem tě poznal, Glass mi o tobě hodně vyprávěla. Je skvělý, že tě konečně poznávám," řekl Luke s úsměvem, zatímco pouštěl jeho ruku a poklepal mu na rameno.
Glass zavěsila paži za Lukovu a pohupovala se dopředu a dozadu s radostným výrazem.
Wells se usmál. Neměl nejmenší tušení, jak Glass mohla skončit se strážným, který nebyl z Fénixu, ale tady dole na tom stejně nesešlo. Krom toho na Lukovi bylo něco, co se Wellsovi hned líbilo. Byl solidní a upřímný. Ani trochu podobný těm hubeňourům z Fénixu, se kterými Glass chodívala dříve. Očividně byla zamilovaná a to bylo vše, co Wells potřeboval vědět.
"Vítejte na Zemi," řekl s úsměvem Wells a gestem pokynul k obloze, stromům a vodě okolo nich. Když tak učinil, všiml si krve, co měla Glass na tričku. Ostře se nadechl. Zranila se, aniž by si toho všimla? Ukázal na ni. "Glass, jsi v pořádku?"
Glass se podívala dolu na své triko a její tvář vybledla. "Jo, jsem v pořádku," řekla tiše. "To je... Ta není moje." Luke obtočil své ruce okolo jejich ramen a pevně ji k sobě přitiskl.
Wellsův žaludek se opět zatřásl, jak se chystal na na otřesnou novinku, kterou cítil ve vzduchu, jakoby Glassina bolest vyzařovala ven.
Glass se zhluboka nadechla a pokoušela se uklidnit, ale než stihla dát dohromady jakákoliv slova, zhroutila se a zabořila do Lukova trička. Něco jí šeptal do ucha, něco co Wells neslyšel, a hladil ji po vlasech.
Wells jen zíral a nevěděl co říct, či udělat. Jedna jeho část chtěla obejmout svou nejlepší kamarádku, ale to už očividně nebyla jeho úloha. Tak jen stál, čekal, dokud se Luke neotočil k němu a nepromluvil. "To její matka," zašeptal. "Je mrtvá."

Žádné komentáře:

Okomentovat