Vybraný příspěvek

HUMBOOK FEST 2019!

4. 6. 2017

Prvních 100: Návrat domů (Kapitola 5.)

Glass


Glass se nikdy v životě necítila tak mimo. Ne jako Phoeničanka navštěvující Luka na Waldenu nebo dcera muže, který se vykašlal na svou rodinu. Ani jako nedávno propuštěná zpět na Phoenixu. Stála kousek od ohniště a třásla se, i když měla slunce vysoko nad hlavou, a dívala se na šílenství kolem tábora. Kamkoliv se podívala, byly děti jejího věku nebo mladší zaneprázdněni různými úkoly.
Lidé se vrhali dovnitř a ven z nemocničního srubu, kam nosili vodu pro pacienty, o které se starala Clarke, a vynášeli krvavé obvazy, které pálili nebo zakopávali v lese. Některé děti se rozprchly po mýtině se sekerami a dřevem v ruce, které samy nasekaly, zatímco další pokládaly základy novému srubu. Před pár hodinami se skupina zachmuřených dobrovolníků vydala k jezeru kopat hroby pro cestující, kteří nepřežily let ani přistání. Bylo jich až příliš mnoho, aby se vešli na hřbitov na druhé straně mýtiny a nemělo smyl nosit těla až do tábora.
Ačkoliv noví Kolonisté odletěli bez upozornění, transportéry byly předem zásobeny dostatkem základních zásob, aby se první vlna dětí mohla chovat tak, jako by jim byl dán klíč k věčnému životu. Jedna z dívek, kterou Wells přidělil k inventářům, vypadala, jako by se měla každou chvíli rozbrečet, když jí podával nové kladivo. Zacházela s ním se stejnou úctou, se kterou si ostatní dívky ukazovaly šperky na Burze.
Glass zoufale chtěla být užitečná, ale byla úplně mimo. Dokonce se bála i zeptat kam - nebo hůř, jak - si má dojít na záchod. Luka si zavolali s ostatními strážnými a i když ji nechtěl nechat samotnou, oba věděli, že teď není čas na to vyhýbat se povinnostem.
Skupinka děvčat zhruba ve věku Glass zrovna přicházela k ohni, šeptajíc, ale když procházely kolem Glass, ztichly a nedůvěřivě si ji prohlížely. "Ahoj," řekla Glass. "Můžu vám s něčím pomoci?"
Jedna z dívek, vysoká bruneta, jejíž roztrhané kraťasy odhalovaly její neuvěřitelně dlouhé, opálené nohy, přimhouřila oči a prohlédla si Glass odshora dolu. "Tys s námi měla být v prvním transportéru, že jo?"
Glass přikývla. "Jo, vzaly mě z nápravného střediska, stejně jako vás ostatní." Bylo to poprvé, co se k tomu dobrovolně přiznala. "Ale na poslední minutu jsem se vyplížila ven." Vyplížit se bylo dost nepřesný výraz pro její sprint na život a na smrt směrem k Lukovi na Walden, ale cítila, že teď není čas na líčení dramatického útěku.
"Jo, vyplížila, jasně," řekla dívka se znatelným Arkadijským přízvukem a vyměnila si pohledy se svými kamarádkami. "Musí být příjemné znát lidi, kteří ti můžou udělat laskavost."
Glass se kousla do rtu, přejíc si najít cestu, jak jim vysvětlit, čím si musela projít za posledních pár týdnů, protože bezstarostný pobyt na Phoenixu to rozhodně nebyl. Málem se udusila na Waldenu a stěží se dostala na poslední transportér. Zrovna byla svědkem matčiny smrti, což je fakt, který jí do hrudi stále posílal vlny bolesti.
"Měla by si prostě jít s ostatními," řekla jedna z dívek, trochu příjemněji. Gestem ukázala ke skupince ostatních nově příchozích, kteří se seskupily na druhé straně ohniště a v úžasu pozorovaly jejich okolí.
Glass přikývla a sledovala, jak dívky odcházejí, s nejlepším vědomím, že ani mezi nimi není vítaná. Většina z nich ji viděla na palubě transportéru s vícekancléřem Rhodesem, na místě, které doufaly, že zaplní někdo z jejich rodiny nebo přátel, které byli nuceni nechat za sebou. Kdyby tu tak byla její matka. Uměla zařídit, aby se Glass cítila kdekoliv jako doma, v jakékoliv sociální situaci i prostředí. Sonja možná nevěděla, jak rozdělat oheň nebo sekat dříví o nic víc, než Glass, ale její hřejivý úsměv a zpěvný smích by to vynahradily.
Glass okolo sebe obmotala ruce a došla k vysokému stromu. Když se tak houpal ve větru, vypadalo to, jako by se nad ni skláněl, až se cítila jako malé dítě v moři dospělých.
Pozorovala, jak Wells vyšel z lékařské chýše a i z takové dálky dokázala v jeho výrazu přečíst ponurost. Prohrábl si prsty vlasy a promnul si spánky. Navzdory celé situaci okolo, si Glass nemohla pomoci od úsměvu nad známým gestem - stejným, který skoro denně viděla dělávat Kancléře, když se s Wellsem učili v jeho bytě. Při pomyšlení na Kancléře, kterého opustily na umírající lodi, se jí zmohla lítost. Už nikdy neuvidí, co všechno jeho syn na Zemi dokázal.
Glass vždy věděla, že Wells je od přírody vůdce a ačkoliv cítila melancholický záchvěv smutku, při pohledu, jak na něj všichni spoléhají se její srdce naplnilo hrdostí. Bylo to sice sobecké, ale chyběly jí dny, kdy po většinu času patřil Wells jen jí.
"Sleduj," zavolala Glass na Wellse, který se za ní loudal v gravitačním pásmu. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že ji fitness monitor nehlídá, pak se rozběhla k ovládacímu panelu, popadla páku a vytáhla ji o několik zářezů. Ihned se cítila o něco lehčí a chechtala se, když se odpíchla od země a poletovala ve vzduchu, dokud zase lehce neklesla dolu.
Ohnula kolena a odrazila se o něco více, natáhla ruce a začala jimi rytmicky máchat. "Koukej! Já plavu!" Zacpala si nos a nafoukla tváře, než se rozprskla ve smích. "Takhle chodily Zemské děti do školy, když pršelo."
Wells se k ní s úšklebkem přiblížil. "A co tohle?" zeptal se, zvedl levou ruku před sebe a nohu odtáhl za sebe, potom nohy a ruce ve vzduchu prohodil. "Lyžuji!"
Glass se pokusila o co nejlepší imitaci Zemšťana. "Jen tak si zalyžuji do obchodu," řekla hlasem připomínající bohatou starší dámu, "kde si koupím čerstvou zeleninu ze stromu a pak odjedu svým dopravním prostředkem na pláž udělat si piknik."
"S mým mazlíčkem medvědem, jménem Fido a mými šesti dětmi!" dodal Wells.
Glass i Wells dopadly na podlahu se smíchem tak hlasitým, že to donutilo strážného vyběhnout ze své kanceláře. "Co si myslíte, že děláte?" zanadával. "Víte, že nemáte dovoleno si hrát s nastavením gravitace." Vykročil směrem k nim, jeho obličej zpřísněla, ale bylo těžké ho brát vážně, když ho každý jeho naštvaný krok vyhoupl do vzduchu. Jak se přibližoval a došlo mu, že Wells je syn Kancléře, jeho hněv ustával a vystřídal ho ztuhlý úsměv, který zná Wells od ostatních dospělých, kteří ho při něčem podobném načapali.
"Mladá dámo. Pane Jaho." Otočil se ze strany na stranu, aby se podíval po nějakém dalším strážném. "Tentokrát vás nezapíšu, ale víckrát mne nezkoušejte. Tohle není hřiště, jasné?"
Oba přikývli a sledovali ho, jak se s co největší důstojností otočil a odvznášel se zpět.
Glass i Wells stiskly své rty a tiše dýchaly, dokud nebyl dostatečně daleko. Když už byl z doslechu, začaly se smát, až jim po tvářích tekly slzy.
Glass se potulovala na okraj mýtiny a sedla si na jednu z klád. Pokud nebyla nápomocná, alespoň se držela z cesty, aby nepřekážela. Jediná věc, díky které se necítila úplně zbytečná, byl fakt, že Luka rychle přijali mezi osobní klídku vicekancléře, což byl důvod proč se s ním skoro neviděla od chvíle, co přistáli. Byl někde na briefingu ohledně zajištění bezpečnosti v okolí tábora.
Glass zachytila další Wellsův letmý pohled na druhém konci mýtiny, tentokrát kráčel s nějakou dívkou, což byla nejspíš Sasha. Wells položil svou ruku okolo jejích ramenou a políbil ji do vlasů. Bylo překvapující vidět Wellse tak navenek laskavého a ještě více překvapující bylo to, že jeho přítelkyně byla Zemšťanka. Všechny otázky, na které Glass ani nepomyslela najednou začaly vyplouvat na povrch. Mluví anglicky? Kde žila? Co jedla? A nejvíce důležité - kde přišla ke svému oblečení? Glass si závistivě prohlížela Sashiny úzké černé legíny, které vypadaly, jako že jsou vyrobeny ze zvířecí kůže, zatímco si osahávala své roztrhané, špinavé kalhoty.
Bylo taky velmi překvapivé vidět Wellse líbat někoho jiného, než Clarke. Naposledy když svého nejlepšího kamaráda viděla, byl stále po uši zamilovaný do Clarke, že sotva mluvil o čemkoliv jiném. Ale pokud se Glass něco za poslední týdny naučila, bylo to, že lidé vás můžou překvapit. Dokonce překvapila i sama sebe.
Glass se sama pro sebe zasmála, než se začala ohlížet a červenat, jestli si toho snad nikdo nevšiml. Nesmí zapomenout říct Wellsovi, že se, úplně sama, procházela ve vesmíru po vnější části lodi. Nutně taky musí zmínit několik cestu větrací šachtou z Waldenu na Phoenix a zpátky, kdy se málem udusila. Nikdy mi neuvěří, pomyslela si. Pak se ale opravila. Nikdy předtím by mi nevěřil. Ale teď už oba uvěříme čemukoliv.
S povzdechem se Glass rozhlédla po mýtině. Potřebovala najít něco, co by mohla dělat. Oči jí spadly na nemocniční srub. Pobrala všechnu odvahu, co měla, a  vyšla napříč mýtinou přímo k ní, vyhýbajíc se dvěma chlapcům, kteří spolu nesli cosi velkého. Zprvu si myslela, že jde o dalšího zraněného, ale pak si uvědomila, že to, co měla za dvě hubené ruce a dvě dlouhé nohy, jsou ve skutečnosti čtyři nohy. A byly potaženy srstí, ne kůží. Glass zalapala po dechu. Bylo to zvíře, nejspíš jelen. Při pohledu do jeho mrtvých očí se otřásla a cítila trochu zklamání, že první zvíře, které na Zemi viděla, bylo mrtvé. Země nebyla ani trochu taková, jakou si ji představovala. Byla studená a zvláštní a místo toho, aby Glass obdivovala její krásu se zdálo, že je jen plná smrti.
Glass se otočila a šla směrem k ošetřovně. Pozastavila se ve dveřích, aby se zhluboka nadechla a vešla dál. Od prvního pohledu byla ohromena tím, jak tam vše funguje i v tak malém prostoru. Byl to vír aktivity: Felix a Eric svištěli po místnosti, podávajíc si obvazy a hrabajíc se v koších s malými lahvičkami a lahvemi s léky. Octavia naklonila kelímek s vodou ke rtům chlapce, starému asi tak, jako ona sama, který ležel na lůžku s nohou podepřenou na kusu převráceného plastu z trosek lodi. A uprostřed toho všeho byla Clarke, u které se zdálo, ýe je na třech místech najednou. Dávala Octavii instrukce, aniž by se na ní podívala, zatímco podávala Ericovi kovový střep, který používali na řezání obvazů, zatímco pomáhala starší ženě posadit se a ve stejnou chvíli přikládala ruku na čelo malé holčičky nedaleko od nich, všechno, aniž by na ní byl znát chlup frustrace. Glass nikdy neviděla Clarke mít všechno takhle pod kontrolou - tak moc ve svém živlu.
"Ahoj Clarke," řekla Glass. Její pozdrav zněl až podivně nevhodně vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co se na Zemi viděly tváří v tvář, ale nebyl teď tak úplně čas na to, říct Ahoj Clarke, doufám, že se ti vede dobře a že nejsi moc skleslá z toho, že jste se s Wellsem po tom traumatickém výletě na Zemi rozešly. Jo a promiň, že jsem byla takový mrcha, když jsme byly děti.
Clark zvedla hlavu a obličejem se jí mihl záblesk podezřívavosti, který rychle zmizel za jejím věcným dotazem. "Glass. Potřebuješ něco? Jsi zraněná?"
Glass se snažila nenaježit se nad jejím odměřeným tónem. Nikdy nebyly vyloženě přátelské - Glass si vždy myslela, že je Clarke až moc vážná. Glass se vždy víc starala o hledání hezkých doplňků ve Směnárně, zatímco Clarke byla zaneprázdněná učením se jak zachránit životy. Ale vždy sdílely hlubokou náklonnost k Wellsovi a starost o to, aby se měl dobře. A v tenhle moment se zdála jakákoliv známá tvář přátelskou. Glass už neměla co ztratit.
"Co? Ne, promiň. Jsem v pohodě. Jen jsem si říkala, jestli nepotřebuješ s něčím pomoc," zakoktala Glass.
Clarke na ni chvíli zírala, jako by se snažila rozluštit, jestli mluví vážně. Glass trapně přešlapovala, dokud Clarke konečně neřekla, "Jasně. Určitě. Čím více rukou, tím lépe."
"Super," vydechla Glass. Porozhlédla se po místnosti, hledajíc úlohu, která je potřeba vyplnit. Všimla si hromady špinavých kovových nádob a hrnků. Ukázala na ně. "Mohla bych třeba umýt támhleto."
Clarke přikývla a otočila se zpět k ženě sedící přímo před ní. "To by bylo fajn," řekla přes rameno. "Hlavně je vezmi k jižnímu proudu a ne k tomu, odkud bereme vodu na pití. A nejdřív je musíš sterilovat ohněm. Stačí když použiješ klacek a podržíš je asi pět minut nad ohněm."
"Rozumím." Glass sebrala několik věcí z vrchu hromady a přesunula se ke dveřím.
"Glass," zavolala na ni Clarke. "Víš, jak se dostaneš k jižnímu proudu řeky?"
Glass zakroutila hlavou, tváře jí začaly rudnout ponížením. "Ne, promiň. Někoho bych se venku zeptala..."
Clarke dala své pacientce několik instrukcí, pobrala do náruče co nejvíce kovových nádob a vyšla směrem ke Glass. "Já ti to ukážu," řekla Clarke. "Trocha vzduchu mi jen prospěje."
Dívky společně vyšly na sluneční světlo a hlubokými nádechy do sebe vháněly chladný vzduch, který se po dusnu ve srubu zdál až osvěžující.
Když Glass a Clarke mířily k ohništi uprostřed tábora, Glass zachytila koutkem oka náznak pohybu. Rychle otočila hlavu směrem ke stromům a zadívala se. Ve stínu, asi deset stop od nich, tam stál vysoký, tmavovlasý chlapec, napůl schovaný za stromem. Zíral na ně. Glass zalapala překvapením po dechu a zastavila se.
"Co se děje?" zeptala se Clarke. Podívala se stejným směrem, kterým zírala Glass a spatřila chlapce.
"Měly bychom to někomu říct?" zeptala se Glass nervózně. "Je to-je to jeden z těch Zemšťanů, co nám chce ublížit?"
Clarke zavrtěla hlavou. "Ne, to je Bellamy. Je jedním z nás, ale zrovna teď by tu neměl být."
Glass v jejím hlase něco postřehla - byly to obavy? Strach? Ke Glassinu překvapení Clarke zvedla obočí a střelila na Bellamyho zvláštní pohled - skoro jako varování. Když se ale chlapcovi oči setkali s jejími, jen se usmál, aniž by ho její vážný výraz vyhodil z míry.
Bellamy udělal několik kroků vpřed, jako by vcházel do tábora. Clarke tentokrát pevně zavrtěla hlavou. Zastavil se, ačkoliv z toho očividně nebyl moc nadšený. Clarke zamumlala několik slov a gest, jako by ho odháněla pryč. Pokrčil rameny a než znovu ustoupil, trochu posměšně zasalutoval a zmizel v lese.
Glass se otočila ke Clarke, která se trochu červenala. Věděla, že Wells má Sashu, ale nemohla uvěřit tomu, že i Clarke poznala někoho nového tak rychle. Tady na Zemi se zjevně daly věci do pohybu rychle.
"Takže proč držíš Bellamyho v lesích?" popichovala Glass. "Chceš se ujistit, že ho budeš mít jen pro sebe?" Chtěla tím trochu prolomit lety, aby Clarke řekla, že ví o jejich situaci s Wellsem. Jakmile ale svá slova vyslovila, došlo jí, že to tak vůbec nevyznělo.
"Nikde ho nedržím," řekla Glass se stejným výrazem, jaký vídala, když řekla něco špatně během výcviku.
Glass ucouvla. "Promiň. Tak jsem to nemyslela."
Clarke si musela uvědomit, jak krutě to znělo. Obličej jí pookřál. "Ne, ty promiň," řekla a vydechla. "To nebylo fér. Jen prostě... Prostě jsou tu věci, o kterých jsme ti ještě neřekli."
Glass se trochu zasmála. "Jo, toho si už všímám."
"To znamená, že už víš o Wellsovi?"
"O něm a ...." Glass se zastavila, nevěděla, zda to Wells nedrží jako tajemství.
"... a Sashe," doplnila ji Clarke.
Glass přikývla a oddychla si, že o tom Clarke ví. "Takže jsi s tím v pohodě?" zeptala se.
Ještě než mohla Clarke odpovědět, přiřítil se pihatý, zrzavý chlapec. "Clarke, jeden z těch nových říká, že nemůže dýchat a potřebuje panáka."
Maličko si oddychla. "To řekl?" Chlapec přikývl. "Pokud mluví, je v pořádku. Nejspíš to je slabý záchvat paniky. Řekni mu, že tam za chvíli budu." Chlapec opět přikývl a odběhl pryč.
"Jo, jsem za Wellse a Sashu šťastná. Ohledně Bellamyho... Prostě vím, že to není tak dlouho, ale cítím se skoro jako bych-"
"V pohodě," přerušila ji s úsměvem Glass. Clarke možná měla vše pod kontrolou, když byla v doktorském módu, ale mluvení o chlapcích ji vždy trochu vykolejilo.
Clarke vypadala, jako by přemýšlela, zda má mluvit dál. "Řekl ti už Wells něco o Bellamym?"
Glass zavrtěla hlavou.
"V tom případě bych to radši přenechala jemu."
Glass se rozhlédla po táboře a otočila se zpět ke Clarke. "Myslím, že to bude ještě trvat, než bude mít Wells čas na pár drbů. O co jde?"
Clarke se kousla do rtu.
"No tak, Clarke," naléhala Glass, podnícena taky trochu tím, že za celou dobu, co Clarke zná, se poprvé pořádně baví právě na Zemi. "Jsem si jistá, že Wellsovi nebude vadit, když mi o svém příteli povíš ty sama."
"Je to trochu komplikovanější." Podívala se ze strany na stranu, aby se ujistila, že nikdo není v doslechu, otočila se ke Glass a s úsměvem řekla. "Je to trochu bláznivé, ale co je větší znamení než to, že druhý kluk, do kterého jsem blázen je tajný nevlastní bratr toho prvního?"
Glass zírala na Clarke v očividném zmatku. "Wells má bratra?" řekla pomalu, čekajíc, že se Clarke začne smát a vyvede ji z omylu.
Ale k jejímu překvapení Clarke přikývla. "Kancléř a Bellamyho máma měli tajný románek, než si vzal Wellsovu maminku."
Glass už z úst Clarke Griffinové slyšela za ty roky hodně zmatených věcí, především během výcviku z matematiky, ale nikdy nic tak ohromujícího, jako tohle. "Tomu nevěřím."
"Taky jsem tomu z počátku nevěřila, ale zdá se, že je to pravda. A to je jen začátek." Až podivně klidným hlasem Glass vyprávěla o tom, co udělal Bellamy pro to, aby se dostal na loď za svojí sestrou, Octavií, o tom, jak vzal Kancléře za rukojmí, ještě než věděl, že je jeho otec. Její tvář byla vážnější, když Glass pověděla o svém největším strachu, co strážní Bellamymu udělají, až zjistí, že je zodpovědný za postřelení Kancléře. "Snažila jsem se ho přemluvit, aby opustil tábor, ale marně," řekla hlasem, který měl podivný nádech frustrace a pýchy.
Glass měla problém to vše pobrat a v hlavě si dala za úkol promluvit si s Lukem. Možná by mohl udělat něco, aby strážné odvrátil z Bellamyho stopy. "Wow," řekla tiše. "To je snad ještě bláznivější, než moje procházka vesmírem."
"Ty jsi chodila ve vesmíru po lodi?!" Clarke s údivem vykulila oči.
"Ano, chodila," řekla Glass s kapkou potěšení v jejím hlase. "Byla to jediná cesta na Phoenix. Jinak by můj přítel Luke a já, plus spousta dalších lidí umřelo na Waldenu."
Dívky na okamžik stály v úplném tichu. Obě se snažily zpracovat ohromné novinky, které si navzájem sdělily. Dveře nemocničního srubu se za nimi otevřely a vyšla Octavia.
"Clarke," zavolala. "Můžeš na chvíli?"
"Už jdu," odpověděla Clarke. Otočila se ke Glass. "Jsem ráda, že tu jsi, Glass."
"Já taky," řekla Glass s úsměvem. Byla pravda, že viděla Clarke ráda. Ať už byla šťastná, že je na Zemi nebo ne, alespoň to nebyla tak studená a osamělá, jak si ji představovala, když se na ni dívala z vesmíru oknem lodi. Navíc teď se i zdálo, že tu má kamarádku.

3 komentáře:

  1. Skvělé, skvělé :) Moc pěkně jsem si početla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. děkuji, trochu mi překlad trvá, ale přecijen se tu jednou objeví :D

      Vymazat
  2. S nadšením jsem se vrhl do čtení Tvého překladu, zapadl do děje a najednou zjistil, že pátá kapitola je poslední přeložená... uff to zklamání. Každopádně děkuji za těch 5 kapitol dle mne přeložených bezvadně. Asi to je hodně pracné. Ještě jednou dík! mc

    OdpovědětVymazat